Zápisník jedné Radky

Narodila jsem se jako snílek. Cílevědomý snílek. Asi od plenek (které jsem podle mé maminky měla s nadsázkou asi 14 dní a pak jsem brilantně a sofistikovaně odešla na toaletu) jsem zkrátka plna cílů a snažím se je plnit. Ale řeknu vám, není to lehký vzorec - pořád někam šplhat. Jsem netrpělivá, chci vše hned a navíc mám rysy perfekcionalisty, takže dokud nejsou věci tak, jak si představuju, je to špatně samozřejmě. Jestli za něco vděčím své tchyni (krom zplození mého chotě) je to právě získané puntičkářství. Víte proč? Tak nějak to do mě vtloukla ona. Když jsme u ní dva roky bydleli, dávala mi dost urputné lekce :D Tudíž to na mě nechalo následky. Jaké? Děti dojí drobivý rohlík a já se za nima plíživým krokem vpřed sunu s vysavačem a každý neviditelný drobek luxuju. 600x za den leštím baterii v koupelně. Miluju vůni Sanitolu (kdyby to nebylo divný, používám ho jako parfém :D).  Každou středu musím povléknout čistě vyprané povlečení - přes to vlak nejede :D Není to autismus? :D No

Náš Bertík, to je přátelé vskutku materiál. Občas si tak pomyslím, že být toto "dělo" jako první kousek na tahu, nejspíš se druhý vrh konat nebude...no, ikdyž... :-)) Albert začal uznávat spánek zhruba na roce a půl. Uznal, že bude v tom nejlepším zájmu nás všech, když bude zkrátka občas spát. Do té doby totiž, abyste to pochopili, se v noci budil zhruba každou hodinu a půl. Když byla dobrá konstelace, tak to hecnul a spal třeba tři hodiny v kuse (a pak další dvě pařil v obýváku). Teď je to boží (jak by řekl Adámek), spí totiž takřka celou noc. Dokonce i ve dne vzal spánek na milost a dá si šlofíka dvě hoďky. No každopádně tím chci říct, že jeho energie je vskutku nekonečná. Moje maminka pravila- "Dejte Bertíka ve dvou letech do armády. Má vela energie na to, aby bránil vlast." Tak já budu asi mírnější a místo do obranné jednotky ho šoupnu na horolezeckou stěnu. Bez problému totiž vyšplhá na umyvadlo, pračku, okno či skříň. Naše blonďaté robě navíc nemá abso

Dostala jsem chuť napsat nějaký odlehčený článek.  Možná bude trošku pro holky. Teda asi určitě. Chlapi, asi to nečtěte. Prsa. Příroda nám nadělila dva kusy čehosi. Říkáme tomu prsa. Chápu prvotní úmysl - zdroj obživy. S tím souhlasím. To je boží. Samoobslužná mlékárna pro naše děti je zkrátka geniální tah na branku. Máte catering všude s sebou. Nojo, ale už nebylo domyšleno, co takováto krmná stanice s naším hrudím udělá. Velká prsa jsou u pasu. V případě absence polštáře při stanování si je můžete srolovat pod hlavu a jistě by se našlo mnoho a mnoho možností, jak jejich rozměry využít. Malá prsa jsou na tom o něco hůře asi. Polštář z nich mít nebudete. Zbydou vám totiž stany bez tyček. Důrazně nedoporučuji být na čtyřech bez podprsenky. Pamatujete si, jak se dříve, prodávalo mléko v pytlíkách? Tak nějak tak ta prsa vypadají - když půlku mléka vypijete.  Například moje velikost po dvou porodech a dvou kojeních je 65 B. Jinak řečeno - dětská lambáda. Když mám tento náznak spodn

Každý z nás je obklopen lidmi.  Jádro tvoří většinou blízká rodina, pak přátele, potom známí  nakonec ten zbytek - od souseda Lůdi až po prodavačku v Lidlu. Stále se zkrátka s někým setkáváme. A když se na to začnete soustředit tak zjistíte, že z každého toho setkání máte nějaký pocit. Poznáte, jaká jde z druhého člověka energie, vnímáte sympatie, souznění a nebo naprostý protipól. Moje blízké okolí je natolik blízké, že mi snad stačí prsty mých rukou. Začali se objevovat lidé, kteří, jako by znali mě a já je. Hned na první dobrou vím, že tady to prostě funguje. Nemusíte říkat nic  je řečené všechno. Já už nezůstávám tam, kde mi není dobře. Potřebuju být sama sebou a velmi často i sama se sebou... Čímž se dostávám k tomu, že i poznávání sebe sama je důležité setkávání. V rozdílných životních etapách se chováme i vypadáme jinak. Hledáme k sobě cestu a pátráme po tom, která je ta pravá. Štveme se, máme ze sebe radost, mlčíme spolu, smějeme se. Problém je v tom, že když máme sami se

Dlouho jsem tady nevyplodila žádný svoje moudro. Proč? Protože jsem byl ve fázi pozorování. Pozorování sebe sama. Co se stane, když se najednou rozhodnete zahnout doleva a nejít rovně? Stane se toho hodně. Když vás najednou zastihne takový ten pocit "něco není v pořádku", měli byste se zamyslet nad tím co a proč. Většinou je to to hned to první, co vám přijde na mysl. A když to nechcete akceptovat, vymýšlíte si jiné, přijatelnější teorie. O tom, že jsem se dostala na jakési rozcestí, jsem vám už vyprávěla. Nemohla jsem se vlastně nadechnout a žít. Žila jsem totiž podle ostatních . Říkala jsem co chtěli ostatní slyšet, nechtěla jsem být "ta špatná", bála jsem se nesouhlasit, neplnila jsem si své sny. Teď říkám to, co chci slyšet já. Jsem pro mnohé a v mnoha ohledech ta špatná. A tak je to dobře. Já jsem skutečně já. A zcela upřímně říkám, že je to poprvé za život. Dýchám a jsem. Když mi s někým není dobře, odejdu. Když mi s někým dobře být začíná, přijdu blíž.