Zápisník jedné Radky

Taky vám dal úplněk ak zabrat? Já jsem byla popravdě dost vyrychtovaná - až tak, že mě Ondra poslal na víno. Jo, jsem citlivá a různé změny asi vnímám víc, než sousedovic Máňa, ale zas bysme to nemuseli přehánět. Zase se mi dostavil pocit, že jdu tak nějak proti proudu. Trošku mi klepala na ramena úzkost , ale nakopla jsem ji do zadku. S touhle dámou už se nechci stýkat. No, vlastně je těch dam víc.. Já mám pocit nějaký revoluce , která postupně vypuká v každým z nás. Hledáme se, nevíme, tápeme a chceme dělat všechno jinak a líp. A když už máme pocit, že jsme kus sebe našli - někdo nás sejme (ne doslova -snad). Víte, ono okolo nás je hodně kritiků a soudců. Hodně profesionálů a brouků Pytlíků. Bojíme se stát sami za sebou . Hodně lidí reaguje na moje současné články a říká, že se zkrátka bojí. Ale všichni máme strach - to je přirozený. Bojíme se samoty, neúspěchu, nenávisti, hodnocení, zklamání, smrti. Ti šťastnější z nás už pochopili to nejdůležitější - nemusíme se nikomu

Řekla bych, že jsem pozitivně nastavený člověk. Ráno se budím s úsměvem a jsem plná očekávání a v hlavě se mi rodí nové sny, myšlenky a přání. Užívám si ranní rituály a když za oknem vidím slunce a cítím jeho teplo, jsem doslova plná štěstí a motivace. Bohužel ne vždy je tomu přesně tak.. Dneska jsem měla strašnou noc. Jsem si téměř jistá, že vlivem nadcházejícího úplňku se draly na povrch jisté prožitky, zkoušky a emoce. Nemohla jsem spát, budila jsem se, byla jsem jako v mlze. Na okamžik jsem tvrdě usnula a v ten moment se to stalo. Já jsem doslova prožila sen. Dala bych snad ruku do ohně za to, že se to opravdu stalo. Že ta dotyčná osoba, která v něm hrála tu hlavní roli, prožívala stejný sen.. Prožila jsem situaci, která mi nebyla vůbec příjemná. Cítila jsem se méněcenná a špatná. Ty jsi na mě křičela, říkala jsi mi všechny ty ošklivé věci. Já jsem poslouchala. V tom jsem se ale vzbudila a věděla jsem, že se do toho "snu" musím vrátit... Zavřela jsem oči, a byla j

Proč je tak těžké nemít očekávání? A proč je možná ještě těžší nemyslet na to, abychom něčí očekávání nezklamali? Proč, být sám sebou, je pro mnohé nadlidský úkol? Všichni máme v hlavě nastavené určité vzorce , které se hodně těžko opouštějí. Hodně to testuju sama na sobě. Jak být a nikoho nezklamat? Jak to udělat, aby mě měli všichni rádi? Jak být dokonalá a nesoudit? Víte co? Nejde to. Hodně jsem vždycky řešila to, že chci ostatním dokázat, že zvládnu všechno. Ale jsem přešťastná, že jsem to začala vnímat jinak. Nikdy nebudu dobrá v matice a nestydím se za to, že nechápu slovní úlohy a neumím vypočítat rovnice o dvou neznámých. Nebaví mě míčové hry a nesnáším volejbal. Občas na svoje děti křičím a strašně se mi uleví. Vím, že Adámek běhá jako postřelená srna a tudíž od něj neočekávám, že bude dělat atletiku. Moje děti, ani já, ani můj manžel nejsme dokonalí. Ani zdaleka. Bertík prospal asi jednu jedinou noc v kuse. Je mu rok a půl a v noci se budí snad každou hodinu. Ondra necháv

Doufala jsem, že svým článkem  budu třeba trošku někoho motivovat a ujistím ho, že v tom není sám. Ale takovou lavinu krásných zpráv a komentářů jsem nečekala. Každopádně jsem šťastná, protože to svědčí o jednom - začínáme o věcech přemýšlet.. V soukromých zprávách jste se ptali, co se mi stalo...co se dělo.. No, bylo toho hodně. Začala jsem zjišťovat, že můj životní směr nejde úplně tou cestou , kterou bych chtěla. Asi bych to přirovnala k tomu, jako když vám někdo strčí hlavu pod vodu a vy se nemůžete dostat ven, nejde se nadechnout. Najednou jsem cítila, že lidé, kterými se obklopuji, se mnou už nějak nerezonují. Ale nechci tím říct, že by byli špatní. Ani oni, ani já. Není vítězů, není poražených . Nebylo mi v tom, řekněme souznění, vůbec dobře. Chtěla jsem se změnit v páru a vypařit se. Nic nevysvětlovat. Uvnitř jsem křičela o pomoc, ale neuměla jsem si stát sama za sebou. Nevěřila jsem, že dokážu říct "a dost, já už nechci". Vesmír to vyřešil za mě . Čekalo mě p

Myslím, že přišel čas, trochu to naše bytí - nebytí odlehčit. Neberme se příliš vážně, protože nás to akorát svazuje. Hele jak to dělá náš Adam... Přijdu pro něj do školky, Adámek za mnou chvátá do šatny, zatím malá blondýnka a Aduš praví: "Seznamte se, to je Róza Špačková.":D Jdeme po chodníku a Adámek najednou prohodí: "Táta myslel a pak se posral". Adámek zjistil, že má jeho pinďa zvláštní moc - mění velikost. Inu a jelikož je to hoch zvídavý, vybízí otce, aby velikost svého údu měnil též. Ondra naštěstí nic takového nedělá (tedy ne před jeho zraky :D). Adámek mi sdělil, že "děda je občas mrzutý člověk" a sám se svému vtipu z plna hrdla zasmál .D No a tím chci jen dnes večer vykouzlit pár úsměvů :-)

Já si zkrátka myslím, že by lidé neměli soudit a hodnotit. Nebo alespoň minimálně. Víte proč? Protože když se zabýváme druhými, znamená to jediné - máme velký problém sami se sebou. V roce 2018 jsem ušla opravdu hodně dlouhý kus cesty - vlastně asi nejdelší v mém dosavadním životě. Odhodila jsem břemena, která mě hodně omezovala (tenkrát nevědomky) a stahovala dolů. Jednoho dne jsem si sama pro sebe řekla nahlas "a dost, já už nemůžu". Nevěděla jsem co dělat. Přišla na mě ohromná úzkost - taková, že musel Ondra přijet z práce domů a držet mě asi dvě hodiny v náručí. Cítila jsem kolem sebe nějakou křivdu a tíhu. Co se stalo potom? Přiřítila se vlastně ohromná lavina. Přišla jsem o docela hodně kamarádů a padla na hubu. Uvědomila jsem si, že jsem až do onoho okamžiku, nebyla sama sebou. Žila jsem ve velké póze. Hodně mi tahle lekce dala. Zjistila jsem, že má povinnost není se komukoliv ospravedlňovat. Nemusím sdílet ničí názory. Nemusím přijímat za své něčí dogmata. Můžu