Zápisník jedné Radky

Moje milá Radu, sama moc dobře víš, jak blízké a zároveň vzdálené si jsme. Ty jsi já a já jsem ty, avšak občas, jako bych byla součástí někoho úplně cizího. Zároveň se navzájem formujeme a rosteme. Jsi bytost, které bys měla dávat nejvíce lásky, ale sama moc dobře víš, že jsi až příliš často chladná. Zapomínáš se chválit a podporovat sebe samu. Ale moje milá, když to neuděláš ty, tak kdo jiný? Pokud o sobě pochybuješ ty sama, pochybují i ostatní. Vím, že právě prožíváš období, které ti mnohé dává, ale zároveň mnohé bere. Zjišťuješ o sobě věci, které by tě dřív ani nenapadly. Například pomalu ale jistě přicházíš na to, že i ty máš svou cenu. Že říkat ne není prohřešek, ale naopak výhra. Nehádat se a nehodnotit není slabost, ale přelstění ega. Podporuju tě ve tvé cestě a věřím, že z ní už znovu nesejdeš. Že boj, za opravdové "JÁ" vyhraješ. Protože ty sama sobě bys měla být tím jediným a pravým vzorem. Nestydět se za to, že tě zdobí vrásky od smíchu, nebát se přiznat, že

Být matkou je někdy opravdu náročné. A teď nemyslím psychicky, v čekárně u Chocholouška jsem ve svých myšlenkách dost často, ale fyzicky. Hojně se vyzdvihují takové ty všeobecně známé věci, jakože děti řvou, což vás vyčerpává, že kníkají, což je snad ještě horší, že odmlouvají, hulákají a tak dále, a tak dále. No, ale druhá stránka věci je, že ty děti také něco váží. A že ne vždy je vše podle vašich plánů. Například my, bydlíme ve třetím patérku bez výtahu. To, by mi samo o sobě až tak nevadilo, ovšem nesmělo by se poměrně často stávat, že sem vynáším různé věci, včetně dětí (občas i chotě když požije příliš alkoholu). Matky prostě musejí mít bicáky. Jinak to nejde. Dnes jsme byli od rána venku a když už se chystáme domů, na kolonádě mi Adam usnul. Za chůze. Spadl. Nejdřív jsem ho napomenula ať nedělá kraviny a jde, ale když jsem zjistila, že natvrdo spí, dostavily se smíšené pocity. Zaprvé pobavení, které rychle přešlo, jelikož mi bleskurychle došlo, že to nebohé dítě musím ně

Snažím se mít radost z maličkostí, ale stále se mi nevyhýbají takové ty klasické rozmary. Nová sukně, boty, šaty. Myslím si, že když je budu mít ve skříni, najednou mě jejich vlastnictví spasí, a já budu  hýřit štěstím. Děje se mi to v menších či větších vlnách pořád dokola. Moc dobře vím, že ani tuny oblečení, ani nové auto ten krásný pocit nenavodí. Velmi často se mi totiž děje, že si tu či onu věc koupím a očekávaná radost se ani moc nedostavuje. Mám to a tím to pro mě končí. Tak jsem se pídila po tom, co lidi činí opravdu šťastné. A je to samozřejmě spokojená rodina, zdravé děti a milující partner. Přijde mi, že to všechno víme, ale někdy se zkrátka necháváme moc unést virtuální realitou a tyto věci zní nakonec jako klišé, protože to neumíme procítit. Včetně mě. Všude nám cpou trendy, značky, pózy a my, ač chceme nebo ne, více či méně podléháme. Já jsem zažila takový ten dokonalý pocit štěstí upřímně jen párkrát. Někdo říká, že se to děje při narození dětí. To jsem zcela upří

Já a čokoláda máme takový specifický vztah. Když se nevidíme, nechybíme si. Ovšem když se naše cesty střetnou, jsme jako urvané ze řetězu a nemůžeme se navzájem nabažit! Trošku jsem testovala sebe sama. Rozhodla jsem se domů nekupovat čokoládu. Říkala jsem si, že mi zbytečně moc leze do pusy. A to i když se v našem "prase šuplíku" skrývala vždy jen 85% a výš, pokud tu byla, neznala jsem limity. A to může být vysokoprocentní jak chce, ale pořád je to čokoláda. A když ji sežerete tuny, ani vysoký obsah kakaa vás nezachrání, že. Když tu nebyla, vůbec mi nechyběla. Krásně jsem ji nahradila ovocem. No jo, ale babička mi zbortila plány. Jednu hořkou krasavici mi podstrčila do baťohu! No a jakmile jsem ji ubytovala do kuchyně, měla jsem ji plnou hlavu. Neustále jsem uzobávala, až jsem přestala být střídmá a celou ji narvala do huby! Co oči nevidí, to srdce nebolí. Takže jsem ji sežrala a je klid, protože si další nekoupím! A basta!