Přeskočit na hlavní obsah

Boj o přežití

Být matkou je někdy opravdu náročné. A teď nemyslím psychicky, v čekárně u Chocholouška jsem ve svých myšlenkách dost často, ale fyzicky.

Hojně se vyzdvihují takové ty všeobecně známé věci, jakože děti řvou, což vás vyčerpává, že kníkají, což je snad ještě horší, že odmlouvají, hulákají a tak dále, a tak dále. No, ale druhá stránka věci je, že ty děti také něco váží. A že ne vždy je vše podle vašich plánů.

Například my, bydlíme ve třetím patérku bez výtahu. To, by mi samo o sobě až tak nevadilo, ovšem nesmělo by se poměrně často stávat, že sem vynáším různé věci, včetně dětí (občas i chotě když požije příliš alkoholu).

Matky prostě musejí mít bicáky. Jinak to nejde.

Dnes jsme byli od rána venku a když už se chystáme domů, na kolonádě mi Adam usnul. Za chůze. Spadl. Nejdřív jsem ho napomenula ať nedělá kraviny a jde, ale když jsem zjistila, že natvrdo spí, dostavily se smíšené pocity. Zaprvé pobavení, které rychle přešlo, jelikož mi bleskurychle došlo, že to nebohé dítě musím nějak dopravit domů. Až na Žižkov k poli!!!

Želbohu Albert taktéž spal (naštěstí v kočárku), takže jsem je nemohla vyměnit. No, zvedla jsem tedy Adamita z asfaltu, hodila ho do náruče a vykročila. Za podchodem jsem se chtěla buď rozbrečet, nebo zabít, popřípadě Adámka darovat prvnímu kolemjdoucímu. Ani jedno jsem neudělala. Doploužila jsem se celá zpocená domů. Pot mi stékal až mezi polovice.

Nutno podotknout, že mě míjelo vskutku hodně "ochotných" lidí. Ani jeden se nenabídl, že by mi třeba vzal kočárek.
No nic. Před bytovkou jsem si uvědomila, že musím až nahoru, do věže. Odpočívala jsem každičké mezipatro a modlila se o přežití. A pak? Nešly mi otevřít ty zasraný dveře! No jo, já vím, musíte se na ty dveře navalit, přitlačit a otočit klíčem. Ale copak to šlo? No nešlo. Odložila jsem tedy spícího Adama na podlahu (jinak to nebylo možné) a otevřela byt. "Odhodila" jsem ho do postele a chvátala pro řvoucího Alberta dolů ke vchodu. Ano, zapomněla sjem zmínit, že posledních 300 m řval jak kráva.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

PAN JÁTRO A SLEČNA ŽLUČNÍK :-)

Játra a žlučník jsou kamarádi na život a na smrt, ba co více, jsou to životní partneři :-)  K čemu máme v těle játra? Játra váží cca 1,5kg, jsou hnědočervená a mají dva laloky. Plní přes 500 různých funkcí ( opravdu, nekecám :-) a dokáží regenerovat svou tkáň. Játra hromadí krev, v níž jsou obsaženy minerály, vitamíny a ostatní živiny. Všechna krev ze žaludku a vnitřností protéká játry a přijímá živiny. Játra absorbují a ukládají tuky, cukry, bílkoviny z naší stravy, které se pak v těle přemění na energii nebo se schovají do zásoby. Bílkoviny jsou štěpeny na aminokyseliny. Játra vyrábějí žluč, která se ukládá ve žlučníku. Jelikož filtrují krev, tak odstraňují jedy, toxiny, drogy, chemikálie z těla a štěpí je, aby mohly být vyloučeny.  A s čím se vytáhne žlučník ? Ve žlučníku se hromadí žluč vyrobená játry. Žluč štěpí tuky v potravě. Žluč také podporuje peristaltiku tlustého střeva.  Co když to nefunguje tak, jak má? Fyzické projevy  – nevolnost, zvracení,

Mladé ženy si neholí stehna?!

V průběhu léta probíhal můj velký, osobní průzkum. Nenápadně jsem si hrála na pozorovatele ženských nohou. Mé zjištění bylo bez nadsázky šokující. České ženy si z valné většiny holí nohy do výšky kolen. A co potom? Prales! Depilace, epilace, žiletky či vosk Já sama se mohu řadit do skupiny úchylů, kteří nesnáší chlupy . Vskutku. Neumím si představit ani fakt, že by si můj muž neholil porost v podpaží. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že je to pro mnoho žen sexy (což nechápu, jelikož smradlavé litry potu přestávají být přitažlivé ihned po zachycení v podpažním porostu). Vím, že jsem opravdu "lehce" vybočující z řady, jelikož se mi příčí i chlupatá hruď plná muněk. Omlouvám se, ale to nelze! Moje matka by mi záhy oponovala, jelikož pro ní - čím víc chlupatější muž, tím víc Adidas- bohudík ne vše se dědí! :-)) Vraťme se ale zpět k ženám, dívkám a možná v dnešní době i holčičkám . Je nad slunce jasné, že nohy jako laňka chce mít každá. Ovšem jsou li chlu

Dopis mému budoucímu "JÁ"

Ahoj Radu (vím, že se necítíš dobře v oslovení Radko, tak píšu "Radu"), pamatuješ, jak jsi byla skeptická a nedůvěřivá sama k sobě? Jak jsi nevěřila ve svůj vlastní úspěch a hodnoty? Vzpomínáš na to, jak jsi věřila řečem okolí? Jak jsi nebyla sama sebou? Jen jsi se škatulkovala a chtěla být nejlepší. A vidíš? Vidíš, jak daleko jsi to dotáhla? Te už se cítíš být opravdu ženou - jak uvnitř, tak navenek. Odložila jsi toho kluka do pozadí a dovoluješ si být krásná. Protože ty jsi. A jsi taky moc zajímavá. Každá žena, bytost je. Našla jsi se v psaní. Dovolila jsi prostoupit svoji přirozenost navenek skrze psané slovo. Už nemáš potřebu být přede všemi hezká. Umíš říci "ne". Víš, že okolí se prostřednictvím tebe jen zrcadlí. A hodně se ti ulevilo viď? Víc a víc věříš v sílu lásky a umíš žít okamžikem. Jsi sama sobě největším učitelem, přítelem a láskou. Víš, že nemusíš nikomu nic dokazovat. Umíš žít naplno a opravdově dýchat. Ale byla to cesta, viď? Nestydíš se z