Zápisník jedné Radky

Moje milá spřízněná duše, víš, ne často se stává, že člověk někoho takového najde. Duší je na světě miliardy, ale jenom některé si k sobě najdou tu pravou cestu. Za svůj život jsem jich potkala opravdu málo a ještě méně mě mou cestou doprovází až do teď. Vy, kdo jimi jste, vy to víte. Děkuji. Ta největší je beze sporu Ondra. My dva jsme osud a vím, že naše láska prostě nemá konec ani začátek. Je zkrátka tu. Víš, spřízněné duše se chtějí a navzájem potřebují. Nezávidí si, ale přejí. Navzájem se doplňují a rozumí si i beze slov. Jejich vzájemné pohledy řeknou vše a zároveň nic. Ale to nic, značí ohromnou a nekonečnou pravdu. Vztah dvou spřízněných duší nás posouvá dál. Dopomůže nám k tomu, abychom ze sebe dostali to nejlepší. A časem, časem se staneme úplní a jsme nakonec opravdu sami sebou. Spřízněná duše je našim průvodcem v cestě, která má konec až tehdy, když dosáhneme absolutní lásky. Šťastlivcům na to stačí jeden život, ostatním několikero, možná i desítky. Spřízněná duše z

Holka nebo kluk, je to opravdu tak důležité? Pinďour nebo vagína, sakra, vždyť stejně skončí spolu :D  Rozmohl se nám tady takový nešvar... Mám okolo sebe hodně těhotných žen, kamarádek, anebo jen kolemjdoucích. Některá pohlaví řeší, jiná méně a další vůbec. Kdo to ale řeší vždycky, a nejvíc, je okolí. A z mého průzkumu vyplývá, že jsou lehounce protěžované holčičky. Většinou tedy od matek holčiček. Pak je mi trošku líto těch malých pindíků, kteří stojí tak trošku opodál. Když jsem čekala Adámka, chtěla jsem Zoe. Tedy ne, aby se jmenoval Zoe, to by mě choť zabil, ale aby byl holka. Fakt jsem moc nepřipouštěla jinou možnost. No, ale najednou mi doktor sdělil, že ta holčička má něco navíc. Respektive že ta holčička, je kluk jako buk! První den jsem byla trošku zklamaná, ale potom jsem se naladila na mužskou energii. Neuměla jsem si moc představit, jak se máma chlapečka chová, ale rozhodla jsem se to vzít jako výzvu! Asi máme všeobecně zafixováno, že holčičky jsou něžné, křehké ví

Někdo mě možná odsoudí, jiný pochopí. Přestala jsem kojit před týdnem. Bertíkovi je půl roku a myslím, že je s tím v pohodě. Rozkousal mi prsa na mrť. Jakože fakt. Asi to nebude submisivní typ. Klidně bych vám vypuštěné kozy v háj ukázala, ale to se nehodí přátele. V nejkrajnější fázi už to bylo tak, že mi z prsou tekla krev a pro samé strupy nebyla vidět bradavka. Žádné mastičky nepomáhaly. Navíc nastalo období, kdy se mi prsa nalévala velmi obezřetně a Bertík řval jak tur. Od prsa se odtahoval, kopal, prudil. Ano, vím, že kdybych vydržela, rozkojila bych se více, ale holt jsem se rozhodla jinak. Kojit je super, ale ne za každou cenu. Takže Bertík jí příkrmy přes den jak o život. Je jak piraňa a při krmení dravé zvěře se bojím o prsty. Dostává i umělé mléko. Ano, i biomatka jako já se unáhlila k této krutovládě.  Nicméně on lahev miluje a tekutinu uvnitř jakbysmet. Ale řekněte mi jedno. Kdy začne v noci spát? Alespoň trošku? Třeba tři hodiny vkuse? Nespal s prsem, nespí s umělým

Dítě. Když ho nemám, asi jsem něco posrala. Může se eventuálně stát, že bude Adam u babičky, ale pokud není a já ho nemám, asi je něco špatně. Jo a taky kokosový mlíko. To mám doma furt. Když se zamyslím nad tím, co máme doma vlastně pořád, je to několik věcí. Bordel nezmiňuju, protože to bych se musela zbláznit. Ten tu je. Někdy menší, někdy větší. Hlavně, že třeba Sanytol , ten chybět nesmí nikdy. I kdyby tu jen ležel a hleděli jsme si z oka do oka. Miluju jeho vůni, klidně bych se s ním poprášila :D Čokoláda . Ta je v šuplíku poslední záchrany imrvere. Ale né jen tak ledajaká. Nemá li 70% a více, nestojí za mou pozornost. Čistící prostředky . Na těch mám závislost. Jako jo, já vím, je to chemie a bla bla. Jsem sice biožena, ale né úplná lesana. Mám to ráda, páč kde je Domestos, tam je čisto, i kdyby trakaře padaly :D Oleje . Avokádový, dýňový, ořechový, olivový, sezamový a tak dále, a tak dále. Dávám je do jídla, na jídlo, do sebe i na sebe. Durch mit komplett. Kapesníky .

Já nevím, jak to máte vy, ale mě muž (ten můj) viděl již v mnoha polohách (ne sexuálních, i když v těch taky :D). Ale jsou i takové chvíle, kdy by mě vidět nemusel, respektive neměl. Dobře, takové to držení vlasů, když si dáte moc ginů s tonicem, a pak to lítá kol dokol, to je v pořádku. To se prostě stává. Holt každý den není posvícení. Stalo se mi to několikrát (4x). Je tedy fajn, když to není každý víkend, protože manželčiny blitky nejsou zrovna akurátní, ale občas se to dá asi přežít. Pak stavy, kdy na vás vlezl nějaký moribundus a vypadáte jako vyblité lečo. Tomu se prostě neubráníte, sdílíte li společnou ubikaci. V takovéto chvíli mu je vás líto a nevšimne si, že nejste zrovna královnou plesu :D Ale... Jsou okamžiky, u kterých být nemusí. Možná to máte jinak, což není nic nenormálního, ale já to vidím asi takto: Když si ňoupete pupínky (které tam až do onoho ňoupání nebyly) na obličeji a poté jste celá flekatá, rudá, popřípadě poďubkaná aknemycinem. S hovnem na hlavě

Co si budeme povídat, mezi námi děvčaty, ne vždy je to rozkošné miminko opravdu tak rozkošné, voňavé a k zulíbání. A pokud si stále myslíte, že ano, berete drogy a nebo pijete moc vína (né, že bych to považovala za něco špatného :D). Moji dva chlapečci jsou tuze roztomilí. Do té doby, než mě Adam pošle do prdele a Albert posere - durch mit komplétek. Mateřství tedy skýtá i černou stránku věci a pokud se chystáte být oplodněna, měla byste to vědět! Například, víte, že nosní odsávačku musíte mýt ručně? A když je plná zelených a matlavých soplů, je to chuťovka - zvláště v době oběda, například. A nebo, že když miminko leží na zádech, bez pleny a začne mít potřebu stolice, létají zelené či žluté exkrementy přes celou koupelnu? No, o tom nikdo nemluví! Ano, miminka jsou nádherná a voňavá, jenže co tomu občas musí předcházet? Sodoma gomora! S holčičkama nemám zkušenost, ale laickým okem se domnívám, že "mezi jezy" toho musí dosti uvíznout, nepřebalujete li vskutku důkladně. U k