Přeskočit na hlavní obsah

Když se muži nedívají

Já nevím, jak to máte vy, ale mě muž (ten můj) viděl již v mnoha polohách (ne sexuálních, i když v těch taky :D). Ale jsou i takové chvíle, kdy by mě vidět nemusel, respektive neměl.

Dobře, takové to držení vlasů, když si dáte moc ginů s tonicem, a pak to lítá kol dokol, to je v pořádku. To se prostě stává. Holt každý den není posvícení. Stalo se mi to několikrát (4x). Je tedy fajn, když to není každý víkend, protože manželčiny blitky nejsou zrovna akurátní, ale občas se to dá asi přežít.

Pak stavy, kdy na vás vlezl nějaký moribundus a vypadáte jako vyblité lečo. Tomu se prostě neubráníte, sdílíte li společnou ubikaci. V takovéto chvíli mu je vás líto a nevšimne si, že nejste zrovna královnou plesu :D

Ale...

Jsou okamžiky, u kterých být nemusí. Možná to máte jinak, což není nic nenormálního, ale já to vidím asi takto:

  1. Když si ňoupete pupínky (které tam až do onoho ňoupání nebyly) na obličeji a poté jste celá flekatá, rudá, popřípadě poďubkaná aknemycinem.
  2. S hovnem na hlavě (ne reálným, i když o to by asi také nestál). Já mám totiž takový "uklízecí účes", který je teda echt. Jelikož mám zrovna mikádo a při vytírání mi vlasy padají vskutku všude, nosím nějakou hadrovou čelenku a horní vlasy smotané do hovénka. Krasava. Da.
  3. Na WC. No promiňte, ale to snad komentáře netřeba. NIKDY!
  4. Porod. Ano, to je sporné téma. Já vím a nikomu neberu, když tam muže mít chce. Já bych nechtěla. Chápete, že když mi dávala sestra (ne moje) klystýr, a já jsem odháněla Ondřeje z cimry, říkala ať klidně zůstane? Už vidím, jak si s ním povídám o počasí s hadičkou v zadku.
  5. Depresivní stavy. Někdy mám dny, kdy se mi fakt chce brečet jen z toho, že venku prší. Tyto dny se snažím situovat do doby, kdy není Ondřej doma. Nesnáší hysterky. No a kdo je má rád, že jo.

A co vy? Máte to podobně?


Komentáře

Okomentovat

Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...
Okomentovat
Další informace

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...
1 komentář
Další informace

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...
Okomentovat
Další informace