Přeskočit na hlavní obsah

Náš běžný den...

Přišlo mi pár zpráv, kde se zajímáte o to co přes den dělám. Tož mohla bych říct "co je vám do toho", ale jelikož píšu blog, tak je jasné, že vám to mile ráda sdělím :-)

Zprvu bych ráda podotkla, že jsem na dovolené, takže bych jako nemusela dělat nic :-) A to že je to s mini Božským opravdu dovolená! Je to takový sultán Solimán, vládce náš, slunce naše jasné. A pokud mu dám něco do hubice (jídlo, ne pěstí) je vždy šťasten. Nuže, tím vším chci říci, že toho stíhám docela dost.

Každý náš den je jiný, ale pokusím se to kol okol shrnout:


  1. Okolo 5h se Adamit budí a zahuláká si z postýlky transport (otce) k nám do ložnice. Inu Ondra rozlepí bulvici, nastartuje pohon a cválá pro Didiho. Položí ho do postele mezi nás a spíme zvesela ještě tak do 7. Když ho ukecám, je možná i půl 8 - déle ne, to už mě pak šikanuje.
  2. Takže něco mezi 7:00 - 7:30 se hrabeme s Ádou z kutlochu. On jde na nočník, zapnu mu Dádu Patrasovou, dám do ruky zubní kartáček (jeho nej hračka a má Curaprox ve všech barvách:) A to samé vlastně provádím i já :D Jen zvolím o něco větší mísu než je ta jeho.
  3. Po ranní "hygieně" (já jsem ráda když si hrábnu do vlasů, strčím kartáček do úst a navlhčím oko) následuje snídaně. Adámek na mě z nočníku dost haleká, jelikož není rád hladový. Rychle ucmundim kaši, když je bída, dostane banán. Já sním zbytky.
  4. Pak si Adámek hraje většinou tak hodinu sám a já píšu něco do práce - pracuju na kus úvazku.
  5. Po cca 60 minutách mi visí malý Božský na noze, jdeme tedy stavět kostky, jezdit na odstrkovacím mopedu či skákat do peřin.
  6. Uplyne opět hodina a Áda řve "ham, mňam, mami". Musím mu tedy narvat něco do hrdla. A pak opět nočník, hovínko, tleskáme, tralala.
  7. Snažím se zase pracovat, jelikož píši ještě do novin. Ada mučí Charlese.
  8. Okolo 11 dostane Adamit polévku, navštíví červený nočník, oblékneme se a tradá do kočárku na dvouhodinový špacír. Adys spí, já mrznu nebo utrácím nesmyslně peníze.
  9. Po návratu domů je opět známá etuda s nočníkem a jídlem. Až tento proces skončí, většinou sedíme na podlaze, zpíváme a já háčkuju (má nová záliba). PS: Dnes mi Ada počůral "vlnu" protože jsem zapomněla jak na nočník, tak na plínu.
  10. Okolo 16 h chodí domu Božský. Mazlí se s Ádou, hrají si a já vařím, venčím psy, luxuju, stírám, peru, suším a obědvám :D
  11. V 17 h náš malý chlapík večeří nějakou tu hutnou polévku. Má to rád. 
  12. V 17:30 dělá cáky cáky - doslova.
  13. V 18:03 spí jako dudek.
  14. A pak mám buď lekce jógy a nebo zase pracuju. Božský kouká na bednu, pije božolé po čemž je prý nadsamec, tak máme styky :D

Takže asi tak. No a občas ještě chodíme s Adym na cvičení, navštěvujeme kamarádky, já chodím do fitka, doma cvičím jógu a tak...





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...