Přeskočit na hlavní obsah

Proč závidíme?

Víte co si myslím? Že za to z velké části může výchova a tak nějak životní styl obecně "podívej, Anička dostala z testu jedničku, není takový lajdák jako ty" nebo "všimla sis, že by byla Terezka neustále tak špinavá? To ti nemusím už žádné nové šatičky kupovat!"

Jsou to možná v prvopočátku nevinné fráze, ale mohou způsobit hodně šlamastiky. Začneme závidět Aničce jedničky a Terezce krásné, nové šaty. A časem se to stupňuje a stupňuje, až nám z nějakého důvodu vadí dokonalý vztah kamarádky, luxusní auto souseda, úžasná kariéra sestřenice a tak dále a tak dále.

Kdybychom si ale uvědomili, třeba že Anička je sice dobrá na matiku a má samé jedničky, ale já umím krásně tvořit věty a psát skvělé příběhy, spadl by nám kámen ze srdce. Že sice Terezka má opravdu nádherné šatičky, ale já stejně radši nosím otrhané džíny, hodně by se nám ulevilo. Když má kamarádka skvělý vztah, je to super. A pokud ho já nemám, tak se těším na to, až ho mít budu. Život je jedna velká volba. Tvoříme si svůj svět myšlenkama a opravdu platí, že jaký si to uděláš, takový to máš.

A nejlepší je, že jednou dojdete k zjištění, že ke štěstí žádnou věc nepotřebujete. Třeba já, já jsem jasný příklad. Občas se mi děje, že po něčem opravdu hodně toužím. Dejme tomu třeba boty. Joo, ty skvělý "Najky", ty bych si fakt přála. Opravdu je NUTNĚ potřebuju, ale stojí dost peněz. Vše si nějak odůvodním, ušetřím na ně a koupím. No a potom? Obuju si je a joo, jsou fakt hezký, ale nejsem o nic víc šťastná. Kdybych je neměla, ušetřila bych dva litry a můj vnitřní stav by byl pořád stejný.

Ale štěstí je pro mě to (ani zdaleka jsem to tak nevnímala vždycky, naopak, je to poměrně čerstvá záležitost) když se s Ondrou střetnou naše pohledy a oba se najednou začneme stydět, že jsme se vzájemně přistihli, jak na sebe civíme :-)

Pokud se přistihnete, jak někomu něco závidíte - nekárejte se, vždyť je to lidské. A navíc, už jen to uvědomění je obrovský krok v před. A mně funguje si veškeré negativní emoce přenést na ty hezké. Pracovat na sobě je ohromná zkouška, ale věřte, že je to ta nejlepší volba.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...