Zápisník jedné Radky

Já tedy nevím, ale kam se otočím, tam vidím obézní dítě. Adámka nepočítám, to je kojenec. Ten to vyleze. A vyběhá. A navíc není obézní, vejde se do tabulek. Je jen takový mačkavý. A to je hezké. Ale dvanáctiletá holčička s cemrem jako starý tata, to už teda hezký opravdu není... Jelikož je léto , je vskutku logické, že se lidé obnažují (a to i ti, kteří by neměli - nikdy). Děti nevyjímaje. A to vidíte tu pučmelounka u fontány, tu obryni Stáňu v plavečkách s Barbínou (absurdní,že?), tam gigantického mastodonta s dudlíkem... Kde je chyba? Asi v Matrixu! Pěkný prd. Žádnej Matrix v tom tentokrát nejede. Jsou to milí rodičové , kteří napájejí svá rozmilá dítka tou hnědou kyselinou na WC, krmí je čokoládkou, zmrzlinkou a párkem v rohlíku (jo, to taky není zdravé, i když je v tom prej maso). A navíc pohyb nula, nula nic. Když mají tito zástupci plnotučné populace popoběhnout, nastává dušnost hodná osmdesátiletého kardiaka. Když má skočit, vrže mu koleno, když plavat, tone z důvodu

Tak jsem si řekla, že bych mohla zase sepsat nějaké ty perly z Radmilina života (v rodném listu mám RADKA, ale všichni mi říkají Radmilo, popřípadě Radmil -  již jsem si zvykla). Tak tady máte takové útržky, které se staly. Myslím si, že jsou úsměvné (pokud jsou spíš trapné, prosím vás mlčte navždy :D) Jak Radmila k JUDU přičichla.. Vždy jsem chtěla závodně tancovat . Získat vosí pas a ladné nožky. Doma řekli, že nikoliv. Podezřívali mě, že nemám dostatečný talent (já si teda myslím, že se jim nechtělo financovat drahé taneční úbory). Drahá matka mě tedy uchlácholila Sokolem (ne ptákem, ani Ondřejem). To mě sice bavilo, ale kruhy rozhodně nezastínily rytmy argentinského tanga. Po tělocvičné jednotě přišla na řadu keramika . Dobrý, ale taková z nouze ctnost. I tak tedy rodinná rada rozhodla, že budu docházet na judo ... Hm... kimono  bylo těžký jako kráva a byly jsme tam jediné dvě dívky (má kamarádka Míša, kterou rodiče taktéž donutili, to vzdala ihned po druhé hodině). Já j

Strašně moc jsem vám chtěla dneska něco napsat. Jenže jsem nevěděla co. A tak jsem se rozhodla, že napíšu o hovně. Protože hovno hoří. Budou to bláboly, tudíž pokud jste spíše intelektuálně smýšlející osoba, snad to ani nečtěte. Chce se mi psát a nevím o čem. To je kombinace. Petr Šabach mě předběhl. Věděl, že hovno hoří. A taky věděl (nebo možná nevěděl), že Pelíšky budou hit... Tak si tu tak sedím, zírám do monitoru a pračka pere světlé ručníky. Respektive je máchá a mě strašně rozčiluje ten zvuk. Adámek spí, Charles si líže zadek a Koudy mlaská. Ondra odešel kamsi (nikoliv na WC, nýbrž na pivo). Kuchyňská linka je upatlaná, od mých prstů, které šly krást hořkou čokoládu z Lidlu (nekradla jsem v Lidlu, tam jsem ji poctivě zaplatila a nyní ji ukradla z boxu na sladkosti). Musím jí co nejdřív utřít, jelikož jestli něco Božský opravdu nesnáší, je to zapatlaná kuchyň. Po navrácení z hospody by ji musel chudák leštit. Právě jsem se odlíčila a při pohledu do příručního zrcátka, které

Je to asi neobjektivní, protože člověk nemůže hodnotit sebe sama podle pravdy. Vlastě může, ale podle té své. A ta může být úplně jiná, než skutečnost. Ale myslím si, že trošku vím, s kým mám tu čest :-) Jsem neskutečně impulzivní . Horká hlava, holé neštěstí. To jsem přesně já. Často jednám v afektu a potom je mi to líto. Naštěstí mám nad sebou ruku Božského, který mě umí velmi rychle sesadit na zem. Potřebuju to jako sůl.. Neumím říkat ne. A to je přátelé peklo. To je vám vlastnost za všechny prachy. A víte co je nejhorší? Že to máme s Božským oba! Tvrdohlavá jako mezek. A s tím souvisí i to, že nerada slyším kritiku. Sama sebe to kritizuji o sto šest, jakmile to ale přichází z jiné strany, často se chodívám urazit. A to bych se pak propleskla. Neumím předstírat (tedy někdy jo, víte jak :D ). Mám spíš na mysli to, že pokud někoho nemám ráda, prostě ho ráda nemám a nazdar bazar. Žádný cukrbliky a něco podobného. To nelze. Kladu vysoké nároky . Na sebe i na ostatní. Jenže on

Ádovi je 5 měsíců. A to jako fakt. Počítám správně, že jo? Narodil se totiž 8. února. Jo, je to tak. Mám doma skoro půlroční mimino! Co už malý Božský zmákne "levou zadní"? Přetáčet se na bříško a po té z bříška na záda. Občas utrpí šok, když leží nečekaně jakožto brouk na krovkách. Ječet smíchy . Dostává takové záchvaty smíchu, které doplní nezkrotným halekáním, jako když zve lidi na pouti na labutě. Pojďte se bavit, pojďte se vozit.. Krásně pase oře . A rád. Konečně. Stolovat. Beze srandy. Příkrmy vůbec neplive , vše galantně přijme, okusí, spolkne a požádá o přidání :D Umí pít vodu z pítka.  Drží si lahvičku na vodu.¨ Usíná bez naší asistence. A to je prostě pohoda jahoda. A my jsme happy jako dva grepy :-)) Dáme ho do postýlky, políbím na čelo, řekneme, jak moc ho milujeme, pustíme ukolébavku a odcházíme. A do 20minut je panáček tuhoš, Budí se jednou za noc . Huráááá!!! Nejradši má tatínka - samozřejmě. Že bych se na to nevy...:D

...že už jí vlastně nikdy nezavolám. Že už nikdy neuvidím na displeji svého telefonu kontakt se jménem "babi Hana". A tak mi došlo, že už nikdy nevstoupím do toho bytu, kde jsem  tolik zažila.. V sobotu, když jsem se snažila vytočit číslo Božského se to stalo. Místo něj jsem ale volala babičce. Tak co, řekla jsem si, pozdravím ji a zeptám se, jak se má. Jenže on to nikdo nezvedl. Když jsem zavěsila, tak mi došlo, že to ani nikdo zvednout nemohl. Babička není. Nemůže mi říct, jak se jí daří a že mám přijet na koprovku, kterou kvůli mně udělala... A tak mi tekly slzy, které se ne a ne zastavit. Nezbylo nic. Jako by nikdy neexistovali. Babička a děda. Byt se vyklidil. Zůstalo pusto. Prázdno. V bytě bude bydlet někdo jiný. Někdo, kdo ale přece nebude moje babička. Vždyť to nejde.. Lustry se sundaly, fotky se daly do krabic, oblečení do pytlů. Zbyly jen holé zdi a vzpomínky. Vzpomínky na to, jak babička krčila nos, když jí padaly brýle. To, jak vtipně nadávala jako špaček. T