Zápisník jedné Radky

Rok 2018 se dnes naposledy nadechne. A řeknu vám, jsem docela ráda. I když na druhou stranu to pro mě byl rok hodně zlomový. Jsem šťastná, že jsem ho prožila a ještě šťastnější jsem, že odchází. ztratila jsem hodně lidí okolo sebe, poznala jsem sílu OPRAVDOVÉHO PŘÁTELSTVÍ, našla jsem sama sebe, ušla jsem velký kus cesty, zjistila, že láska s Ondrou je tak silná, jak jsem si myslela, řekla nahlas co nechci a udělala, co opravdu chci, prosadila si svůj názor, opustila jsem staré vzorce, které mi nevyhovovaly a hodně mě ničily, zjistila jsem, že tři přátelé jsou více než sto. Co bych chtěla v roce 2019? tvořit, být kreativní a dál růst, dopsat mé dvě další knihy - pohádku i beletrii, začít s latinskými tanci, osvobodit se nadobro od starých křivd, nevracet se zpátky, žít okamžikem, stát si sama za sebou, neobhajovat se, projet se na slonovi, být inspirací psát, cvičit jógu, pracovat se svým tělem a myslí. Krásný rok 2019 všem lidem. Buďme SPOLU.

Před Vánoci to na mě vždycky padalo o dost více, než kdy jindy. Ne, že by mi na Štědrý den chyběl víc, než kdy jindy, ale o moc víc jsem postrádala jeho smích a šibalské oči. Letos ne, protože ho mám zpátky. Děda byl chlap mého života. Uměl mě rozesmát jako nikdo, pochopit a chránit, jak strážný anděl. Zdědila jsem po něm křivé zuby, oči, lásku k věcem mezi nebem a zemí a hlavně, hlavně radost ze života. Když v roce 2007 zemřel, toho dne, 15.10, se mi zbortil můj domeček z karet. Měla jsem tenkrát hodinu mikrobiologie a mamka mi napsala jednu esemesku "konec". Neodepsala jsem, jen jsem najednou viděla černo. Chtělo se mi křičet. Musela jsem domů. Celou cestu vlakem z Kolína do Libice jsem hystericky brečela. Věděla jsem, že před týdnem v nemocnici to bylo naposledy. Nepřítomně na mě hleděl a tekly mu slzy. Nepamatoval si, jak se jmenuje, ale věděl, že je to blízko a že ho hladím po hlavě naposledy. Nechodím na hřbitov, nevzpomínám na něho pouze na jeho výročí. Myslím

Na těch všech internetech najdete stovky debat na téma "rodičovství". Všude se ale prakticky dočtete to samé - diskutujte s dětmi, veďte je k rovnoprávnosti, nekřičte na ně, buďte kontaktní atd. Ale nikdo už nepíše o tom, jak být matkou a nezbláznit se. Že prý matka příroda to velmi chytře zařídila a my ženy, matky, jsme zkrátka určené k těhotenství, porodu a výchově. To ano, ústrojí na to máme. Ale mozkové kapacity začnou bleskurychle slábnout :D Těhotenství, ono nejkrásnější období je doba, kdy kynete jak houskový knédl na topení, jste protivná a citově nestálá, mnohdy i dost ošklivá, frigidní (ale chotě musíte holt obstarat :D) a dle příruček nejšťastnější v životě. No ano,  šťastná jste, ale jen proto, že čekáte miminko. Nikoliv z toho důvodu, že vypadáte jako dělová koule čekající na explozi. A pak přijde porod. To bych nepitvala. Zkrátka vám mezi jezy prodeje horská rolba. A následuje výchova :D Tak v tom aby se prase vyznalo. Starší radí "škoda každé rány,

Cvičím jógu, nejím maso, dýchám do břicha, chodím na procházky, mám snahy o meditaci a i přes to jsem pořád lehce hysterická. To najednou pocítím tlak na hrudi a vím, že bude následovat exploze. Emoční exploze. Možná je to tak trošku v popisu práce každé ženy. Hysterčit. Dříve jsem to uměla se vší parádou - házela jsem talíře, dělala teatrální gesta, měnila tóny hlasu, chodila po bytě a nakonec bouchla dveřma. To bylo ovšem velkolepé. No, tak od toho jsem již upustila, páč mě to stálo hodně sil :D Teď když cítím onen tlak, dám si 78% Lindt a donutím Božského ke styku. I když nechce, nakonec prostě chce. Onehdá jsem byla na takovém "astro semináři" a dozvěděla jsem se, že jsem v ascendentu střelce. To sedí jako prdel na hrnec. Jsem přecitlivělý střelec. Ale víte co je pokrok? Že jsem se sama se sebou skamarádila. Dokážu se pochválit a když nikdo není doma, docela si i pokecám :D  Je fajn popovídat si s někým, kdo má stejné názory! Mám se ráda! To je úspěch. Dneska mi

Myslím, že jsem se dlouho nerozepsala o svých dětech. Vlastně jak tak nad tím přemýšlím, celkově teď moc nepíšu. Čím to je? Pracuju na pohádkové knížce pro své kluky a na nové knize, kterou bych chtěla vypustit ven na jaře. Adam už je slušnej vejlupek. Nejen, že vypadá jak čtyřleté dítě, je i takový rozumbrada. Asi tisíckrát za den ho prosím (téměř na kolenou) ať alespoň chvilku drží hubici. "Rozumím mami". "Myslíš to váááážně, Ráďo?". " Ale jdi ty prdelo." "Umí táta taky udělat velkýho pinďu jako já?" (to byl vrchol :D). Jsem na něj hrdá za to, že mluví jak z partesu, ale někdy mě fakt točí doběla. A to pak dýchám, hledím z okna snažíc najít rovnováhu, která je nenávratně v prdeli, jím čokoládu na kila, procházím se po našem mini bytě jako na kolonádě a pak stejně bouchnu. Jsem impulzivní a ani jóga to zatím neumí zachránit. Prostě náš Adam je nezávislý vodnář, kterého nezajímají názory dospělých. Frčí si ve svý lajně a já zase ve svý. A kdy

Nezajímá mě kauza Leoš Mareš verus Kazma. Zajímá mě písnička, která se opírá o sakra pravdivý pilíře.  ...rádi píšem na cizí zeď a další jed plodí další jed.... Ráda jsem psala na cizí zdi. Moc ráda jsem hodnotila a kritizovala "zdi" všech a všeho. Kdo z vás to nikdy neudělal? Kdo z vás nikdy nesoudil? Soudíme, aniž bychom znali celý příběh. Proč? Protože tím odpoutáváme pozornost od nás samých... ....a to že každý může mít svůj hlas, neznamená, že musíš soudit nás... Nikdy doopravdy neznáme celý příběh. Nevidíme druhým do hlavy, nevíme co skrývá jejich život, neznáme jeho pocity, jenom se domníváme, co skutečně prožívá. Ano, můžeme mít představu, ale neznáme celistvost. A proto teď, s odstupem všeho si troufám říct, že hodnocení ostatních lidí je jedna velká lež. To, co vidíme my, nemusí vidět ostatní. To, co považuje za skutečnost my, může být pro druhé fikce. Suďme tedy jenom sami sebe. To je pravda. tady známe celý příběh. ...předurčené milovat je každému kdo n

Každý si utváříme svůj svět. Svět takový, jaký chceme. Vědomě i nevědomě. Veškeré naše myšlenky, slova, činy tvoří náš mikro i makrokosmos. Je hodně těžký to pochopit, ale kdyby na to někdy v průběhu života přišel každičký člověk na téhle planetě, asi by se mnohé změnilo. K lepšímu, samozřejmě. Jako malá jsem si kladla otázku "proč tu jsme". Ptala jsem se mámy, táty a ani jeden vlastně neznal odpověď. Něčím mě uchlácholili, ale nebyla to odpověď, která by mi dala klíč ke všemu. Dodnes si pamatuju, že jsem ležela s mamkou, jako malá v posteli a ptala jsem se jí, kdo se narodil jako první a jak. Nechápala. Zkoušela hledat odpovědi, ale mě to bylo málo. Nedokázala říct, jak to všechno vzniklo. A ani to vědět nemohla, protože kdyby to opravdu věděla, asi by tu nebyla a už by byla o level výš :-) Postupem času šla tato otázka do pozadí, ale vyvstaly nové a ještě trošku zapeklitější - Co bude až umřeme? Proč každý umírá v jiný čas? Je předem dáno jak a kdy umřeme? Když mě něco

Na to vám můžu říci jediné "ano, je!". Někdy méně, jindy více, ale je. Asi jsem měla opravdu velké štěstí, že jsem potkala lásku svého života už v šestnácti.  A s tou láskou se poprvé milovala. A do toho kluka se bláznivě a bezhlavě z celého srdce zamilovala.  S tím samým člověkem jsem se po pěti letech JÁ rozešla. Po roce hledání a bloumání od ničeho k ničemu, kdy jsem zjistila, že miluju jenom jeho, se s ním opět sešla a on mě (světe div se) chtěl. A ano, toho samého člověka jsem si vzala a mám s ním dva krásné kluky. A možná, někdy, až kluci odrostou, budu mít s tímhle božským chlapem ještě holčičku. Jo a nebo třetího kluka :-) A ano, tvrdím o něm, že je božský, protože má mnohem více kladů, než chyb. Čím starší je, tím lepším člověkem se stává. A pozor! Neříkám, že se nehádáme, že nemáme totální zkraty a nálady, kdy se nemůžeme vystát. Ale víte co je hlavní? Že i po té největší bouřce se obejmeme, podíváme se na sebe a víme, že to nic neznamenalo. On na mě i po těch l

Jedna nejmenovaná slečna mě přivedla k sepsání tohoto článku. Čirou náhodou (které neexistují), jsem na Instagramu viděla její příspěvek, který ve zkratce říkal to, že lidé by si měli odpouštět. Měli! Fakt měli! Bohužel málokdo to umí. Ale vždyť jsme jen lidi. "Chybovat je lidské, odpouštět je božské". Myslím si, že odpouštět dokáží opravdu chytří a na půl osvícení lidé, protože odpouštět je zkrátka "božské". Když umíte odpustit, jdete tou správnou cestou. Jsme jenom lidi, kteří dělají chyby. Každý z nás - jinak bychom zde nebyli. A když je děláme my, je logické, že je dělají i druzí. Je to přirozené. Naštvat se, urazit a namastit si EGO, to umí kde kdo. Ale pochopit, přijmout a odpustit - to už je těžší kalibr.  "Lidské chyby se vyvíjejí časem, tak jako vrásky na tváři". Každý si splácí svoji karmu a tím si zadělává na lepší život. Každý má jiný úkol, kterým si musí projít. Neodsuzujme, když neznáme celý příběh. Pojďme hledat na druhých to do

5:00 hodin ráno. Budí mě sestra se slovy "klystýr paní Sezimová". Tak jsem se orosila doslova až na prdeli. Dobře, šla jsem. Šla a věděla, že za chvíli se to stane a bez hudby. 19.9.2017, můj první klystýr. Ale to nebylo důležité, protože v ten samý den, jen o pár hodin později se narodil můj druhý syn. Že to bude kluk jsme nevěděli. Bylo to prostě 50:50. Já jsem čekala kluka, Ondra holku, Aničku. Tak jo, dali mi tam hadičku. Čekala jsem a pak to přišlo. Frk mrk a bylo po klystýru. Přežila jsem. Horší bylo, že už jsem měla fakt žízeň. Pít jsem nemohla a na sál jsem měla jít až někdy po obědě. Císaře jsem nechtěla. Přála jsem si rodit přirozeně. Do poslední chvíle jsem doufala, že to půjde. Jizva byla ale příliš tenká, a tak se nesmělo nic riskovat. Čas na hrdinství přijde jindy. 13:00, jedu na sál. Ondra po mém boku. Spinál mi napíchli na čtvrtý pokus. Noha mi vystřelovala jak ve třetím stádiu Syfilisu. No a pak začali řezat. Jak se v momentě ukázalo, rozjeli to velmi b

Albert je velmi veselé a šťastné miminko. No, i když miminko - za pár dní mu bude rok. Neskromně musím říct, že jsem ještě nikdy neviděla dítě, co by se tolik smálo jako on. Někdy si myslím, že je snad z jiné planety :-) Onehdy jsme spolu měli velmi kuriózní zážitek. Stejně jakožto jeho bratra v jeho věku, jsem začala dávat Albiho na nočník. Zaprvé mě vysírá ho přebalovat v letu a za druhé mě nebaví za ně utrácet peníze. Tudíž se chci hecnout a odít mu trenky do Vánoc (těchto). Nuže, ten den poprvé něco hmotně vykonal na nočník. Konkrétně to byl bobek i to druhé. Konala se sláva veliká. Já, Adámek i Bertík jsme tleskali, jásali, křičeli "hurááá". V euforii jsem šla vylít exkrementy do toalety a vypustila Berťajze do terénu, aby si vyvětral kulky. Když se vracím, pohlédnu vpřed a vidím jak Albert něco jí. Přijdu tedy blíže. Po detailním prozkoumání jsem zjistila, že debužířuje HOVNO! Po cestě od nočníku k TV trousil bobky jako koza.V cíli vykonal ten největší, vzal ho do

Mateřská a rodičovská dovolená je príma věc, opomeneme-li, že to rozhodně není dovolená. Nicméně mluví se vždy jen o rozkošnosti miminek, jejich buclatých nožičkách a ručičkách, hebkých prdýlkách, ale méně už o výši příspěvku, který vám chodí na účet. No hele, já vím, že jsme na tom oproti jiným státům fakt dost dobře. To jo. Někde vám nedají nic. Já si nechci a nemám důvod stěžovat, ale dnešní nákup v Dmku mě vedl k zamyšlení. U nás doma to funguje tak, že se snažíme nechat účet hezky v klidu a na měsíční chod domácnosti si vybíráme hotovost. Něco na jídlo, drogérii a podobně. Na účet házíme přebytečné obolosy, které se snažíme přinutit k tomu, aby se množily! :-) Vždy, na začátku měsíce se seberu a jedu nakoupit drogistické výrobky na měsíc dopředu. Mám ráda zásobu a nebaví mě jezdit každý týden pro toaleťák. Dnes byl tento den. Jala jsem se navštívit Déemko. Do košíku jsem dala tři balíky plen, zmíněný toaleťák, nějaká ta mýdla, pastu na chrup, mezizubáky, deoš, šampóny, ubrou

Není nad to si občas povyrazit a boku skvělé kamarádky se jedná o zaručenou krasojízdu. Říká se, že nezáleží na tom kde, ale s kým (i u sexu samozřejmě - i když...). No krasojízda, tak ta to rozhodně byla! V každém slova smyslu. S Verunkou jsme kamarádky od těhotenství našich matek, které to měly naprosto stejně. Sdílely jsme spolu již mnohé - jak cimru, tak oběd (chlapa naštěstí ne). Verunku mám natolik ráda, že mi podepsala můj sňatek s Ondřejem. Vím, že jí můžu zavolat kdykoliv a ona mi to občas zvedne. Že jí mohu plakat na rameno a ona se rozpláče taky. Že jí dám ochutnat kus dortu a ona mi ho zaručeně sní :-) No a tak jsme si řekly, že máme pro jednou dost plen, rostoucích zubů a cmundění obědů, večeří a zkrátka všeho. Chtěly jsme čas pro sebe. 24 hodin! Jak jsme řekly, tak se stalo. Budiž světlo! Staniž se! Jak jsem již říkala, s Veru je v oblasti techniky těžké pořízení - odezvu na zprávy mám za několik dní :D Proč to ale říkám. Proto, protože díky této prodlevě nám někdo

Rok 2018 je pro mě zlomový. Sice se mi nenarodilo žádné dítě (to by mě odvezla rychlá do Bohnic), ale zato se děje tolik věcí, které vstřebávám a nakonec si je i užívám. Jak to máte vy? Taky v tomto roce dostáváte lekce, zkoušky, životní změny, rozcestí, naděje, šance a příležitosti ? Já tedy ano a poměrně ve velkém. A zprvu se zdají být některé změny zlé a nepochopitelné, ale nakonec je to to nejlepší, co vás může potkat. Stává se vám to? Dostanete od života ťafku a nedokážete pochopit a přijmout, co se vlastně děje. Jste impulzivní, plní emocí a pak, s odstupem času zjistíte, že se vše děje pro vaše dobro. A to je přesně ono. DOBRO! Každý se rodíme s jiným úkolem, karmickou zátěží, posláním schopnostmi, vibracemi. A je normální, že si k sobě jisté věci, lidi a okolnosti přitahujeme. A potom, když je mise ukončena, život vám pošle jiné věci, lidi a okolnosti. PŘIJÍMEJME TO A NEBOJUJME! Já jsem v tomhle roce ztratila hodně lidí, ale to, co jsem našla, se nedá vůbec připodobnit

Tak asi takhle jo, chtěla bych vám říct, že soužití se mnou a vlastně i kamarádství, příbuzenství dá člověku trochu zabrat. Fak nesnáším, když někdo nemačká pastu odspoda. To to pak musím celý přemačkat, aby to bylo jaksepatří! Nepochopím sběr oděvů na židli. Lépe řečeno na jejím opěradle. Proč? Jasný sběrný dvůr je v koupelně, v koši na prádlo! Již 5 let lamentuji nad tím, že prádlo se zkrátka uklízí! No jo, ale ono se samo neuklízí! Já chodím a třídím - to je do skříně, to do pračky, to na později. Ondra stále nechápe, proč mě to tak vytáčí. Je mi jedno, jestli je linka utřená dosucha a nebo hadr na nádobí dokonale vyprán. To zase vznikne "samoser" u Ondry. A to pak chodí, funí, leští linku a vlastně i onen hadér. Nevypínám vodu, když se sprchuju. Možná proto nespotřebujeme za rok 3 kubíky vody jako tchán, ale 80. Když se spí, musí být zima! Větrám, i když venku mrzne a chuďas Ondřej musí dřímat téměř v hučce. Dost nadával. Nyní už nic neříká, ale nespí nahý, ný

Čas strávený s dětmi, je podle mého názoru stejně cenný, jako ten bez nich. Nechtěla bych tím v žádném případě říci, ať vaše dítě necháte stát třeba před barákem a jdete domů relaxovat, či si lakovat nehty se sklenkou božolé :D Své děti nade vše milujeme, to je snad bez komentáře. Nesmí se ale stát, že po jejich narození degradujete manžela na spodní rodinnou vrstvu. To je začátek konce a vztah jde prostě do kopru, né li dál! Váhy musí být vyrovnané... Co to znamená? Na jedné misce děti, na druhé manžel. Nic nepřevažuje, nic neklesá. Kdybych byla jen a jen s robátky, s Božským už nebudeme spolu. Čas strávený pouze s ním, je krásná nutnost. Miluju, když se můžeme procházet a klidně jen mlčet. Nebo si jít sednout do hospody a při srkání chmelového moku probírat strasti a radosti života, jako nejlepší přátelé. Protože to my jsme. Nejlepší kamarádi, milenci a partneři. A tak se netajím tím, že jeden den, večer z víkendu, máme jen sami pro sebe. Kluci jedou k mým rodičům, kde se mají

V žádném případě se nechci pasovat do role zasloužilé a světaznalé matky. Ale hodně mě inspiruje kamarádka, která mi dává tolik, že to ani sama netuší. Být dobrou mámou není oříšek, ale sakra velký ořech! Na to prostě nejsou poučky! To si musíte vyzkoušet a tak nějak natrénovat a odžít. A navíc, pro každého znamená toto spojení něco jiného. K výchově přistupujeme rozdílně, ale vždy se stejným úmyslem - dělat pro naše děti to nejlepší . Netrestejme se za to, když nám někdy "ujedou nervy" a křičíme na své dítě. Je to normální. Učí nás to a posouvá. Prostě nesuďme sami sebe a pochopme se... Víte ale na co jsem za tu dobu, co jsem máma přišla? Na tohle: děti mají rádi svobodu, bahno a písek (jak na sobě, tak v sobě!)  děti ví moc dobře, co je pro ně dobré, i když nám se to nezdá jako dobrý nápad. děti vědí, co dokážou. Vědí na co si mohou troufnout. Věřme a neodrazujme. děti jsou rovnocenní partneři, ne podřízení.. děti učí z 90% nás, ne my je. děti s námi mlu

Umění neřešit je bez nadsázky opravdu umění. Hodně jsem pochopila až hodně nedávno. Zvolila jsem trošku jinou cestu, odlišný směr a možná, že ta cesta proti proudu mě mnohé naučila. Některé věci je zkrátka potřeba nechat být. Tendence všechno a všechny řešit, je asi v popisu práce lidského plemena :-) Možná to máme někde zakódované a našim úkolem je se od toho oprostit. Někdo to zvládne dříve, někdo později a někdo vůbec. Já jsem pochopila, že nemusím všechno chápat. Dostala jsem dárek ve formě věty, která mi změnila život -"To, co jsme udělali v minulosti, nebylo špatné. Vždycky děláme v danou chvíli to nejlepší. To, že je naše rozhodnutí pro další lidi, v jejich očích špatné, nic neznamená, protože bylo to nejlepší pro nás," a o tom to je. Kdo mi to řekl? Ondry strýček, který je pro mě ztělesněním klidu, pokory a pochopení. Vím, že se s lidmi rozcházíme z nějakého důvodu. Už nás něco naučili a v tom případě jsme postoupili o "level" výš, kde nás čeká zkouška

Každé těhotenství, porod i tělo jsou naprosto jiné. Ale jedno zůstává asi stejné - my ženy, se chceme cítit dobře. Dobře ve svém těle. Já jsem měla to štěstí zažít dvě zcela rozdílná těhotenství, porody a vlastně i těla. Těhotenství s Adámkem dupalo jako po másle. Kulatila jsem se sice poměrně rychle, ale jakmile Adámek emigroval, byla jsem téměř po šestinedělí jak lunt. S Bertíkem jsem přibírala pomalu. V konečné fázi jsem měla nahoře o 7 kilo méně než s Adámkem. ale ono to bylo úplně jedno, protože se mě pustily až před měsícem. Chci tím jen říct, že všechno chce čas. Nemůžeme chtít po našem těle, které je už tak dokonalé, aby se ihned vrátilo do původní podoby. Je to proces, který vyžaduje trpělivost :-) Já jsem od přírody tvor umanutý a pracovitý. A tak jsem poměrně rychle najela do svého obvyklého stravovacího a pohybového režimu. Ani ne tak proto, že jsem chtěla být hubená, ale zkrátka kvůli tomu, že jsem se chtěla cítit dobře. Zkoušela jsem ledacos. Od zeleninových oči

Jsou příběhy, které zkrátka nevymyslíš. Prostě se odehrají a ty vůbec nechápeš, kde se vzaly. Dneska jsem měla opravdu výživný den. Už se těším, až mé prapodivné období ukončí krvavý měsíc tento pátek! :-) Když jsem byla malá, takřka jedenáctiletá, jednoho slunného dne mi do ucha vletěla beruška. Svině. To by člověk neřekl, jak tenhle malej ksindl bzučí! Myslela jsem, že zešílím! Rodiče s babi po boku spekulovali, co se mnou. Zda ORL, či rovnou useknout hlavu, a zadělat na nové dítě. Naštěstí se nekonalo ani jedno a oplzlý hmyz jsem skákáním vyklepala. Dnes mi můj mladší synek nadělil podobnou záležitost. Nacpal si do nosu rozinku! Já jsem byla tak běsná, že jsem ho málem udeřila přes zadnici. Zcela běžně konzumuje jak ořechy, tak sušené ovoce a ještě nikdy si nic z toho nenacpal do žádného otvoru! Až dnes! Jala jsem se tedy tu nechutnou věc z nosu vymanit. Nešlo to. Ani pinzetou, párátkem, špejlí, odsávačkou! Nejen, že to nešlo, ale svým umem jsem rozinu zastrkala ještě dále, do

Můj manžel je člověk, o kterém se nedá pochybovat. Je právě takový, jakého jsem si tenkrát vysnila. Miluju ho od první chvíle. A teď, od jednoho okamžiku, který si nechám pro sebe, má láska ještě enormně vzrostla. Nevěděla jsem, že to ještě jde.  Není to klišé. My dva jsme opravdoví. Vím, že jsme si navzájem těmi pravými. Ujišťuje mě o tom každý den. Je mi podporou ve všem co dělám, je mi nejlepším přítelem, vrbou, psychologem, učitelem, průvodcem a hlavně partnerem. Jsem vděčná za každý den, který spolu můžeme být a prožívat. Za každý vzájemný pohled do očí, který říká všechno. Miluju záchvaty smíchu, který si vzájemně způsobujeme. A nebo momenty, kdy jen sedíme v objetí a víme, že tohle je ONO. I když jsme se brali po 10letech, bylo to z té největší lásky. Žádný zvyk, potřeba nebo proto, že už se vzali všichni kolem nás. Ne. Při prvním manželském polibku jsem cítila to samé, jako tenkrát, před mnoha lety když jsem ho poznala. A to samé se děje teď, když mi dává

Svého manžela. Ne cizího. Unesla ne v náručí, ale jakože ukradla (i když s mou silou medvědí bych ho i poponesla) :-) Od té doby, co máme kluky, jsme s Ondrou ještě nikam na celý víkend nevyrazili. Buď jsem rodila, kojila a nebo kojila. Takže nic. A musím zcela upřímně říci, že mi to chybělo. No, takže jsem vymyslela plán! Z telefonního aparátu svého chotě jsem obratně odcizila číslo našeho společného kamaráda Jakuba. Vše jsem učinila v naprostém utajení, když byl Božský ve vaně. Číslo jsem si uložila a spojila se s Kubou (virtuálně, samozřejmě). Abyste tomu rozuměli, Jakubisko vlastní překrásnou chalupu s koupacím sudem, v Rokytnici nad Jizerou. Již onehdá nám říkal, že jsme na jeho vele sídlo zvání. Domluvila jsem s ním tedy, že 13/7 se s Ondřejem přijedeme zrekreovat :-) Několikrát jsem ho důrazně, pod hrozbou smrti, poučila, že se nesmí Dobrofil (Ondřej), nic dozvědět! Byl mu život milý, tak tedy mlčel. Vše bylo dokonale promyšleno. Muselo být, jelikož Ondřej je hlava mazan