Zápisník jedné Radky

Jsem matka a postupem času jsem se částečně zařadila do týmu šílených matek. Naštěstí mám ještě schopnost nějaké sebereflexe, takže když začínám do onoho davu zapadat, blikne mi pomyslná kontrolka a s díky vystupuji. Já si prostě myslím, že by matky neměly slintat na své děti . NIKDY! Jako vám by se líbilo, kdyby na vás někdo flusnul? :D Třeba v práci, šéf "hele Máňo, máš na tváři kousek kuřete od oběda" tfuj a plivne na vás. Plivanec pak rázem otře rukávem a jste jako ze žurnálu. Zkrátka, když je dítě špinavé, nechte ho špinavé, popřípadě použijte vodu či vlhčený ubrousek. Ale neslintejte! A co třeba takové olizování lžiček ? Tak z toho bych se šla vyzvracet. Dáváte svému roběti například jogurt a než mu vložíte lžičku do úst, oblíznete ji. Jakože cože??? To dělala přesně moje mamka a lechtá mě v žaludku, jen si to představím. To je krajně nechutné. Oblizujte si svoje příbory! :D A pak tu máme takovou sortu maminek, které nenechají své děťátko dotknout se špíny . Sto

Vegetarián? Nutritarián? (Ne)pička mléka? Veganka? Čokoládoholik? Tak v jaké škatulce ty teda jsi? Tak možná někoho překvapím, ale v žádné škatuli se zatím nenacházím. Co platí asi konstantně je, že nejím maso. Ale pozor! Tady trošku lžu, protože v těhotenství a Adamem jsem sežrala grilované kuře a byla jsem mastná od ucha k uchu. Ano, v prvním těhotenství jsem jedla i řízek! I já neznabožka! No, ale bereme li v potaz mé normální, tedy netěhotné stavy, tak během nich maso nejím. Ne z etických nebo jiných důvodů, i když s těmito názory souzním. Já maso nejím, protože mi nechutná. HA! Až se mě budete chtít zbavit, dejte mi flák syrového masa na čelo a jisto jistě zhynu :D A co kraví věci? SNAŽÍM se nejíst. To slovo "snažím" je záměrně velkým písmem, protože nejsem ortodoxní. Občas si dám na bramboru máslo. Občasně si dám kraví smetanu do mléka a občas spasu vanilkovou zmrzlinu. Každopádně je to velmi minimálně. Kafe bez mléka nevypiju, ale pokud mám na výběr, šoupnu tam

Ahoj Radu (vím, že se necítíš dobře v oslovení Radko, tak píšu "Radu"), pamatuješ, jak jsi byla skeptická a nedůvěřivá sama k sobě? Jak jsi nevěřila ve svůj vlastní úspěch a hodnoty? Vzpomínáš na to, jak jsi věřila řečem okolí? Jak jsi nebyla sama sebou? Jen jsi se škatulkovala a chtěla být nejlepší. A vidíš? Vidíš, jak daleko jsi to dotáhla? Te už se cítíš být opravdu ženou - jak uvnitř, tak navenek. Odložila jsi toho kluka do pozadí a dovoluješ si být krásná. Protože ty jsi. A jsi taky moc zajímavá. Každá žena, bytost je. Našla jsi se v psaní. Dovolila jsi prostoupit svoji přirozenost navenek skrze psané slovo. Už nemáš potřebu být přede všemi hezká. Umíš říci "ne". Víš, že okolí se prostřednictvím tebe jen zrcadlí. A hodně se ti ulevilo viď? Víc a víc věříš v sílu lásky a umíš žít okamžikem. Jsi sama sobě největším učitelem, přítelem a láskou. Víš, že nemusíš nikomu nic dokazovat. Umíš žít naplno a opravdově dýchat. Ale byla to cesta, viď? Nestydíš se z

Vlastně úplně nevím, jestli jsem ta pravá osoba, která by mohla radit. Ale spíš než rady, vám řeknu moji cestu. Mít zdravé sebevědomí je super, ale k jeho získání vede často trnitá cesta. Celé dospívání, pubertu a vlastně už i velkou část dospělého života jsem žila s pocitem, že nejsem hezká , dost chytrá, dost vtipná, dost úspěšná a Bůh ví co ještě. Ale asi nejvíc jsem bojovala s pocitem ošklivosti . Nepřipadala jsem si ani trošku hezká a navíc jsem nebyla nikdy spokojená se svoji postavou. A čím méně jsem si věřila, tím více to bylo vidět - ošklivá pleť, zničené vlasy a né že bych byla tlustá, ale rozhodně jsem nebyla hubená. Zmocňoval se mě pocit, že nic neumím a že se nemůžu v žádném odvětví prodat, protože na to zkrátka nemám. Opět s příchodem třicítky nastal zlom - je to můj nejlepší vyzkoušený věk :-) V "třicítce" se cítím zkrátka jako ryba ve vodě. Dala jsem si rovnátka na křivé zuby, opravdu hodně se věnuju pohybu a psaní. Poprvé v životě mám touhu po dlouhých v

Tenhle článek si v hlavě sumíruju už docela dlouho. Ale něco jinýho je o tom jen přemýšlet a něco jinýho je říct to nahlas, nebo psát. Včera večer jsem říkala Ondrovi, že se chystám psát tento článek. Strašně se vyděsil a řekl, ať nic nepíšu, protože tím něco přivolám. Ale jak můžu přivolat něco, co nejde ani oddálit, ani zrušit? Zkrátka jednou to přijde. Já ani on nevíme kdy. Z celého srdce si přeju, ať je to minimálně za padesát let. No jo, ale nemůžu na to spoléhat... A není to rouhání, nebo strach. Je to jenom uvědomění si. Já už se totiž ani nebojím. Tedy, nebojím se své smrti, abych byla přesná. Žití bez svých milovaných je pro mě otázka jiná a nic takového si nepředstavuju. Jsem smrtelná. Stejně jako všichni ostatní. Nevím jak, nevím kdy, ale vím, že se to prostě stane. A až to přijde, už mám jasnou představu o tom, jaké by mělo být rozloučení. Přijdu vám divná? Nejste sami :-) Chtěla bych rozprášit na místo, kde jsme se s Ondrou brali. byl to pro mě nejkrásnější den živ

Ano, někdy se ví, co Bůh chystá, ale hodně často o tom nemáme ani tušení... Párkrát v životě jsem se potkala se smrtí. Sáhla na rameno lidem okolo mně. A víte jak si ji představuju? Jako nádhernou, éterickou vílu, která není zlá, ale naopak, je velmi přívětivá. Chytne nás za ruku, převede nás přes most a my začínáme další etapu "života". Už několikrát v životě jsem si uvědomila, že i lidé, o kterých jsem si myslela, že tu budou navždy, odejdou. Myslela jsem si, že mi můj děda bude vyprávět příběhy navždy. Jednou mi ale tu pohádku řekl naposledy a od té doby už zní jen v mé hlavě. Byla jsem si jistá, že člověk, který nikdy nezemře, je máma. Když se ji ale tenkrát dotkla, byť jen na okamžik, ta éterická víla, došlo mi, že i moje máma tu nebude pořád. A stejně táta. Ten silný chlap, který si dělá ze všeho srandičky a zřídkakdy dá najevo city. Ten přece s tou vílou nepůjde. Ale jo, on už s ní několikrát taky málem šel. A nakonec mi došlo, že s ní půjdeme všichni. Bez výjimky

Já mám normálně někdy pocit, jako by mě někteří lidé znali stejně dobře, jako přinejmenším Ondra. Jsem ta holka, co začala být divná, protože se víc směje a dělá zvláštní věci. Aha! A tak, aby to bylo jednodušší, rozhodla jsem se toho na sebe prásknout ještě víc a tím ubrat prostor pro případné domněnky. Jo, jsem divná! A teď, ve svých třiceti, jsem asi nejdivnější za svůj dosavadní život. Například mám takový spešl aromaolej, který čichám kdykoliv se mi zamane. Je to legální, voní, není to droga, ale vymrskne vás to do hodně vysokých obrátek. A jo, uznávám, že to občas vypadá faaakt divně. Už asi pět měsíců piju každé ráno (s několika přestávkami na dovolených) řapíkatý celer. Né proto, že to teď frčí, je to cool, in a instafriendly. Piju ho proto, že pak jdu pravidelně na záchod, mimo jiné. Taky divný, že jo. Nosím na ruce buddhistickou šňůrku. Věřím, že mě chrání. A je to skvěle divný . To jen až se mě někdo bude zase ptát, co je to za modrou bavlnku na zápěstí. Mám mál