Tenhle článek si v hlavě sumíruju už docela dlouho. Ale něco jinýho je o tom jen přemýšlet a něco jinýho je říct to nahlas, nebo psát.
Včera večer jsem říkala Ondrovi, že se chystám psát tento článek. Strašně se vyděsil a řekl, ať nic nepíšu, protože tím něco přivolám. Ale jak můžu přivolat něco, co nejde ani oddálit, ani zrušit? Zkrátka jednou to přijde. Já ani on nevíme kdy. Z celého srdce si přeju, ať je to minimálně za padesát let. No jo, ale nemůžu na to spoléhat...
A není to rouhání, nebo strach. Je to jenom uvědomění si. Já už se totiž ani nebojím. Tedy, nebojím se své smrti, abych byla přesná. Žití bez svých milovaných je pro mě otázka jiná a nic takového si nepředstavuju.
Jsem smrtelná. Stejně jako všichni ostatní. Nevím jak, nevím kdy, ale vím, že se to prostě stane. A až to přijde, už mám jasnou představu o tom, jaké by mělo být rozloučení. Přijdu vám divná? Nejste sami :-)
Chtěla bych rozprášit na místo, kde jsme se s Ondrou brali. byl to pro mě nejkrásnější den života - to souznění, láska, štěstí, naplnění. Chci aby měl každý na sobě co nejbarevnější oblečení, jaké doma najde. Žádná černá. Chci aby se vyprávěly historky, vtipné historky, moje trapasy, překlepy, vejšplechty. Chci aby u toho hrály písničky od Kryštofů, Michala Davida, Endorfiny od Mandrage. Aby každý hodil do rybníčku nebo jeho okolí jeden tulipán. Chci aby se všichni s láskou objali a těšili se z mého života. Chci aby tam byli jen lidé, kteří mě měli upřímně rádi! Žádné pózy, přetvářky. Vstup zakázán. A i kdyby tam byli jen dva lidi, bude to ten nejlepší způsob. A myslím, že můj Ondra (který umře v 85 až po mně) bude jasně vědět, koho tím myslím - což se za dalších 54 let mého budoucího života může změnit :-)
Už jste nad tím taky někdy přemýšleli?
Včera večer jsem říkala Ondrovi, že se chystám psát tento článek. Strašně se vyděsil a řekl, ať nic nepíšu, protože tím něco přivolám. Ale jak můžu přivolat něco, co nejde ani oddálit, ani zrušit? Zkrátka jednou to přijde. Já ani on nevíme kdy. Z celého srdce si přeju, ať je to minimálně za padesát let. No jo, ale nemůžu na to spoléhat...
A není to rouhání, nebo strach. Je to jenom uvědomění si. Já už se totiž ani nebojím. Tedy, nebojím se své smrti, abych byla přesná. Žití bez svých milovaných je pro mě otázka jiná a nic takového si nepředstavuju.
Jsem smrtelná. Stejně jako všichni ostatní. Nevím jak, nevím kdy, ale vím, že se to prostě stane. A až to přijde, už mám jasnou představu o tom, jaké by mělo být rozloučení. Přijdu vám divná? Nejste sami :-)
Chtěla bych rozprášit na místo, kde jsme se s Ondrou brali. byl to pro mě nejkrásnější den života - to souznění, láska, štěstí, naplnění. Chci aby měl každý na sobě co nejbarevnější oblečení, jaké doma najde. Žádná černá. Chci aby se vyprávěly historky, vtipné historky, moje trapasy, překlepy, vejšplechty. Chci aby u toho hrály písničky od Kryštofů, Michala Davida, Endorfiny od Mandrage. Aby každý hodil do rybníčku nebo jeho okolí jeden tulipán. Chci aby se všichni s láskou objali a těšili se z mého života. Chci aby tam byli jen lidé, kteří mě měli upřímně rádi! Žádné pózy, přetvářky. Vstup zakázán. A i kdyby tam byli jen dva lidi, bude to ten nejlepší způsob. A myslím, že můj Ondra (který umře v 85 až po mně) bude jasně vědět, koho tím myslím - což se za dalších 54 let mého budoucího života může změnit :-)
Už jste nad tím taky někdy přemýšleli?
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.