Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala.
V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.
Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zkoprněle stát a jen utrousila, že tohle Anička ještě nikdy neudělala.
Pak s tou svou jiskrou v oku odešla a já jsem se rozbrečela, tentokrát doopravdy. Nebyla to lítost, bylo to štěstí a pocit lásky. Ta holčička žije teď a tady. Chtěla mě obejmout, protože jsem to asi potřebovala. Chtěla mě obejmout, protože to možná potřebovala ona. Vím jen jediné, Anička mi v jediné sekundě ukázala bezmeznou lásku, moc přítomného okamžiku a zahodila jakékoliv předsudky.
Děkuju Aničko. Můžeme všechno, co budeme chtít.
Radko, určitě v tom psaní pokračuj. Mockrát ti děkujeme za příspěvky. Píšeš si zápisky do bloku pouze ve virtuální podobě nebo upřednostňuješ i fyzickou podobu? Pokud máš v plánu si někdy psát do vlastních bloků, mrkni se určitě na trhací bloky s vlastním popiskem.
OdpovědětVymazat