Zápisník jedné Radky

Možná je tenhle článek směřovaný na užší skupinu čtenářů, respektive čtenářek. Snad mi prominete, ale nějak jsem měla potřebu to sepsat, protože je to pro mě v tuto chvíli aktuální téma. Od těhotenství se snad každá žena potýká s otázkami, zda dovede být dobrou mámou . Není to totiž taková hračka, jak se může na první pohled zdát. Moc nemám ráda tvrzení "to nepochopíš, dokud nemáš děti", jenomže s narůstajícím věkem (svých dětí :-) mi dochází, že je to velká pravda. Patnáctiletá slečna nemůže pochopit pocity třicetileté matky a třicetiletá máma se stěží vcítí do názorů své padesátileté maminky. Je to tak ale správně, protože život nám přináší rozdílné situace a pohledy, které dokážeme navnímat až s danou zkušeností. Jedno máme ale my, mámy společné - milujeme svoje děti . Chceme pro své potomky to nejlepší. Naše pohledy se můžou měnit a logicky se tak děje, jelikož pro každou z nás znamená "to nejlepší" něco jiného. To, co je dobré pro někoho, nemusí být nutně n

Partnesrké soužití je výzva. Co myslíte? A my, i když máme s Ondrou, řekla bych až divně báječný vztah, podléháme klasickým rozepřím a nešvarům :-) Když se rozhlédnu okolo sebe, vidím samé vztahy. Každý z nás je v nějakém vztahu k někomu. Buď je to milenec, ex partner, manžel, přítel, budoucí přítel, budoucí nabíječ, kamarád do deště (do postele) a tak dále a tak dále. Nic se mi nejeví jako špatně, jen mě baví to pozorovat. Svůj protějšek jsme si vybrali z nějakého důvodu. Já jsem byla třeba na první dobrou okouzlená (velmi povrchně) tím, jak Ondra vypadá. Prostě můj typ na entou. Teď, mě víc než jeho černé kadeře okouzluje jeho pohled na život. To, jak je vnímavý, citlivý, jak dokáže pracovat se svým vědomím, nepodléhá sračkoidním myšlenkám a je zkrátka napojen. To, že si stále myslí, že sklad ponožek je v rohu místnosti, to opomíjím :-) A čím vás okouzlil partner? Vlasy, oči, chemie, intelekt nebo sexy mozek? :D  Letos spolu budeme 14 let - s jednou roční pauzou, kterou ale p

A máme tu začátek roku 2020. Vnímáte ten start stejně jako já? Začínáme znovu. Já tedy tuplovaně. Stojí přede mnou echt výzvy. Do života se mi vrátil jeden člověk, po jehož odchodu byla tenkrát obrovská díra. Naštěstí se zacelila. Vrátily (záměrně s y) jsme se k sobě sice ve stejném životě, se stejnou fyzickou podobou, ale s jiným vntiřkem :-) Beru to jako osudový vztah, možná až karmický. Děkuji za něj. Můj vztah s Ondrou se dostal taky na mnohem vyšší rovinu. Jsou z nás obří parťáci. 14 let. Je to 14 let, co si vybral on mě a já jeho. Ovšem poslední dva roky spolu tak rosteme, že mi to bere dech. Spřízněná duše. Měla jsem to štěstí, že ji mohu mít za manžela. Když se rozhlédnete kolem sebe, svět už není jako dřív - nebo alespoň v mých očích. Ať si říká kdo chce co chce, je zkrátka lepším místem pro život. Možná jsem naivní, možná se jen obklopuji dobrými lidmi, ale cítím to tak. Ve svém životě se mi tak nějak samo od sebe oddělilo zrno od plev. I když "plev" je silné

Když jsem byla na kineziologii, paní terapeutka mi řekla, že raci jsou tu od toho, aby učili ostaní znamení citům. Když to přirovnáte k malířské paletě, například zrozenci ve znamení lva, mají základní paletu barev - černá, bílá, červená, modrá a možná žlutá a zelená. Raci mají od každého základního odstínu ještě minimálně deset dalších. Proč jsem tam vlastně šla?  Tak zaprvé proto, že jsem chtěla namíchat Bachovy esence a za druhé, protože jsem byla ve velkém emočním vypětí a nevěděla jsem moc proč. Klasická račí vlastnost... Asi pochopí jen raci - možná ryby, které k nám, specifickému druhu lidí, mají blízko. Když prožívám nějakou emoci, je to opravdu jízda (Ondra by vám mohl vyprávět). Když brečím, tak hodně intenzivně a dlouho. Když se směju, je to od srdce a nahlas - neumím pozérská pousmání. No a s tím souvisí, že špatně snáším jakékoliv změny. Ale pozor, i změny k lepšímu. Je to vlastně úplně jedno. Najednou musím opusit svoje zaběhnuté "bezpečí" a vydávám se n

Dlouho jsem vám nic nenapsala. A nebylo to kvůli tomu, že bych neměla dostatek času. Spíš jsem měla pocit, že nemám co napsat. S koncem roku se toho hodně událo. Ne pouze v mém životě, ale i v těch okolních. Snad každý můj blízký prožíval nějakou změnu , zkoušku, ztrátu, nebo vítal na svět nového člena naší krásné Země. A já jsem byla jako houba. Všechno jsem to nasávala. A pak najednou "prsk" a skočil na mě můj pověstný strach a úzkost . Asi jsem byla zbytečně moc plná toho všeho... Změny , které se dějí, nechci ještě moc ventilovat, ale jedná se o skvělé věci. Dostávám pár věcí na zlatém podnose a já jsem se zkrátka trošku zalekla. Bylo to moc rychlé a nečekané. Najednou se ve mně projevily "račí" pudy a já jsem měla tendence dělat jeden krok vpřed a dva zpátky. Když tu mi došlo - nemůžu se v životě nikam posunout, pokud budu jen couvat. Musím, tedy vlastně chci, tomu strachu nakopat zadek. Jsem volba. Mám volbu. Jsem svobodný člověk , který nic nemusí. Boh