Zápisník jedné Radky

Rok 2018 se dnes naposledy nadechne. A řeknu vám, jsem docela ráda. I když na druhou stranu to pro mě byl rok hodně zlomový. Jsem šťastná, že jsem ho prožila a ještě šťastnější jsem, že odchází. ztratila jsem hodně lidí okolo sebe, poznala jsem sílu OPRAVDOVÉHO PŘÁTELSTVÍ, našla jsem sama sebe, ušla jsem velký kus cesty, zjistila, že láska s Ondrou je tak silná, jak jsem si myslela, řekla nahlas co nechci a udělala, co opravdu chci, prosadila si svůj názor, opustila jsem staré vzorce, které mi nevyhovovaly a hodně mě ničily, zjistila jsem, že tři přátelé jsou více než sto. Co bych chtěla v roce 2019? tvořit, být kreativní a dál růst, dopsat mé dvě další knihy - pohádku i beletrii, začít s latinskými tanci, osvobodit se nadobro od starých křivd, nevracet se zpátky, žít okamžikem, stát si sama za sebou, neobhajovat se, projet se na slonovi, být inspirací psát, cvičit jógu, pracovat se svým tělem a myslí. Krásný rok 2019 všem lidem. Buďme SPOLU.

Před Vánoci to na mě vždycky padalo o dost více, než kdy jindy. Ne, že by mi na Štědrý den chyběl víc, než kdy jindy, ale o moc víc jsem postrádala jeho smích a šibalské oči. Letos ne, protože ho mám zpátky. Děda byl chlap mého života. Uměl mě rozesmát jako nikdo, pochopit a chránit, jak strážný anděl. Zdědila jsem po něm křivé zuby, oči, lásku k věcem mezi nebem a zemí a hlavně, hlavně radost ze života. Když v roce 2007 zemřel, toho dne, 15.10, se mi zbortil můj domeček z karet. Měla jsem tenkrát hodinu mikrobiologie a mamka mi napsala jednu esemesku "konec". Neodepsala jsem, jen jsem najednou viděla černo. Chtělo se mi křičet. Musela jsem domů. Celou cestu vlakem z Kolína do Libice jsem hystericky brečela. Věděla jsem, že před týdnem v nemocnici to bylo naposledy. Nepřítomně na mě hleděl a tekly mu slzy. Nepamatoval si, jak se jmenuje, ale věděl, že je to blízko a že ho hladím po hlavě naposledy. Nechodím na hřbitov, nevzpomínám na něho pouze na jeho výročí. Myslím

Na těch všech internetech najdete stovky debat na téma "rodičovství". Všude se ale prakticky dočtete to samé - diskutujte s dětmi, veďte je k rovnoprávnosti, nekřičte na ně, buďte kontaktní atd. Ale nikdo už nepíše o tom, jak být matkou a nezbláznit se. Že prý matka příroda to velmi chytře zařídila a my ženy, matky, jsme zkrátka určené k těhotenství, porodu a výchově. To ano, ústrojí na to máme. Ale mozkové kapacity začnou bleskurychle slábnout :D Těhotenství, ono nejkrásnější období je doba, kdy kynete jak houskový knédl na topení, jste protivná a citově nestálá, mnohdy i dost ošklivá, frigidní (ale chotě musíte holt obstarat :D) a dle příruček nejšťastnější v životě. No ano,  šťastná jste, ale jen proto, že čekáte miminko. Nikoliv z toho důvodu, že vypadáte jako dělová koule čekající na explozi. A pak přijde porod. To bych nepitvala. Zkrátka vám mezi jezy prodeje horská rolba. A následuje výchova :D Tak v tom aby se prase vyznalo. Starší radí "škoda každé rány,

Cvičím jógu, nejím maso, dýchám do břicha, chodím na procházky, mám snahy o meditaci a i přes to jsem pořád lehce hysterická. To najednou pocítím tlak na hrudi a vím, že bude následovat exploze. Emoční exploze. Možná je to tak trošku v popisu práce každé ženy. Hysterčit. Dříve jsem to uměla se vší parádou - házela jsem talíře, dělala teatrální gesta, měnila tóny hlasu, chodila po bytě a nakonec bouchla dveřma. To bylo ovšem velkolepé. No, tak od toho jsem již upustila, páč mě to stálo hodně sil :D Teď když cítím onen tlak, dám si 78% Lindt a donutím Božského ke styku. I když nechce, nakonec prostě chce. Onehdá jsem byla na takovém "astro semináři" a dozvěděla jsem se, že jsem v ascendentu střelce. To sedí jako prdel na hrnec. Jsem přecitlivělý střelec. Ale víte co je pokrok? Že jsem se sama se sebou skamarádila. Dokážu se pochválit a když nikdo není doma, docela si i pokecám :D  Je fajn popovídat si s někým, kdo má stejné názory! Mám se ráda! To je úspěch. Dneska mi

Myslím, že jsem se dlouho nerozepsala o svých dětech. Vlastně jak tak nad tím přemýšlím, celkově teď moc nepíšu. Čím to je? Pracuju na pohádkové knížce pro své kluky a na nové knize, kterou bych chtěla vypustit ven na jaře. Adam už je slušnej vejlupek. Nejen, že vypadá jak čtyřleté dítě, je i takový rozumbrada. Asi tisíckrát za den ho prosím (téměř na kolenou) ať alespoň chvilku drží hubici. "Rozumím mami". "Myslíš to váááážně, Ráďo?". " Ale jdi ty prdelo." "Umí táta taky udělat velkýho pinďu jako já?" (to byl vrchol :D). Jsem na něj hrdá za to, že mluví jak z partesu, ale někdy mě fakt točí doběla. A to pak dýchám, hledím z okna snažíc najít rovnováhu, která je nenávratně v prdeli, jím čokoládu na kila, procházím se po našem mini bytě jako na kolonádě a pak stejně bouchnu. Jsem impulzivní a ani jóga to zatím neumí zachránit. Prostě náš Adam je nezávislý vodnář, kterého nezajímají názory dospělých. Frčí si ve svý lajně a já zase ve svý. A kdy