Adámek je tu, aneb jaký byl porod?

Ano, 8.2.2016 v 14:34 nás poctil svým příchodem naprosto dokonalý chlapík, Adam. Nikdy bych nevěřila, jak krásné to může být. Jasně, člověk čeká nějaké návaly euforie, které mu každá zkušená matka popisuje, ale když to zažijete na vlastní kůži, je to úplně jiná písnička.Ta bezmezná láska, kterou dáváte a dostáváte v koňských dávkách je nepopsatelná. Moje Rada zní, MĚJTE DĚTI!!!

"Porod" byla hračka

Ano, slovo POROD píšu v uvozovkách, protože jsem nezažila onen klasický hekací vypuzovací akt. Jelikož byl Adámek hlavičkou nahoru, čekal mě plánovaný císařský řez. Věděla jsem tedy, že v pondělí 8.2.2016 budu máma. Ráno jsem si zabalila kuférek, učesala vlas a bez užití make- upu vyrazila po boku pana Božského smě porodnice. Klidný nebyl ani on, ani já. Jelikož jsem nevěděla co mě čeká a nemine, v hlavě se mi rodily různorodé myšlenky..

Když jsme dorazili z bodu A do bodu B věděli jsme, že nás čeká nový život. Ráno jsem absolvovala různá vyšetření při kterých byl vždy přítomen můj milovaný Božský. Zákrok byl plánovaný na 13 h. Ve 12 h mě "přepadla" zdravotní sestra a jala se porodních příprav. Obvázání nohou, infuze, antibiotika a strašlivé cévkování (nebudu komentovat). Toto naštěstí Božský neviděl, odeslala jsem ho na chodbu. 

A jde se na věc...

Hodina "Há" se přiblížila. Z vozového parku vymanil Božský mou postel a spolu se sestřičkou mě odvezli na porodní sál. Před sálem jsme se rozloučili. Já jsem jela na představení v hlavní roli pan řez císařský a Božský čekal na chodbě. Vlastní silou jsem se "ladně" přehoupla na operační postel a cítila se zcela odevzdaná. Strach byl samozřejmě věrně po mém boku.

Na sále se mě ujal moc milý anesteziolog, který mi laskavě napíchl pátěř a znecitlivěl nohy. Čekala jsem to horší. Nic extra bolestivého. Pár minut a nemám nohy. Obrazně řečeno. Ani zadek, ani břicho. Na jedné ruce měřič tlaku, na ruce druhé nějaký další vehement, co měřil různé hodnoty. Na hlavě rozkošná zelená hučka, díky které jsem vypadala jako babička z červené karkulky :D

Celé akci velel můj dvorní gynekolog MUDr. Luxemburk. Schválně zmiňuji jeho jméno, protože byl naprosto nej, nej, nej! Povídal si se mnou a celou situaci se snažil odlehčit.  Cítím jen doteky na břiše, občas mírné tlaky. Jedna vrstva, druhá, třetí, čtvrtá......sedmá a konečně jsou u miminka. Nyní je všechno tak extrémně rychlé, že to sotva pobírám. Tlak na břicho se zvyšuje. Leží na mě dva doktoři. Vypuzují miminko. Prý dělají umělé kontrakce pro dělohu. Uběhlo pár vteřin a miminko čile pláče k světu. Je to kluk. Můj kluk. Když ho poprvé vidím, ještě oslizlého, připadá mi tak nádherný. Slzy se valí proudem. Nejsem schopná slova.

Adámek mi leží na hrudníku a já vím, že od teď jsem schopná bezmezné lásky. Po chvilce ho odnáší panu Božskému, který je s ním po celou dobu. Mně zatím šijí těch milion vrstev, odstraňují placentu a dokončují celou bojovnou akci. Po chvilce už ležím na pokoji, Božsý mě drží za ruku a já ho tak strašně miluju! Teď to vím víc, než kdy jindy. Adámek k nám přichází po chviličce (ne po svých samozřejmě). Božský si ho chová a je kolem něj jakýsi euforický oblak štěstí...

Už jsme doma, Adámek hajá v postýlce, já píšu, Božský mi vaří čaj a věnuje mi ten nejkrásnější pohled. Jsem dojatá. Pláču. Ostatně jako pořád. Pláču štěstím. Není víc.