Hodně jste reagovali na předchozí článek Přijmout sebe sama. Jsem za to neskutečně ráda a rozhodla jsem se na něj trošku navázat, protože je to téma, které se nikdy nevyčerpá. A i když, nikdy neříkej nikdy, zde to platí.
V jednom z vašich příspěvků se psalo, že takovou ta absenci sebelásky v nás tvoří od malička naše okolí. A s tím já naprosto souhlasím! I v dnešní době slýchám různé matky jak říkají svým dětem "nelez tam, spadneš" - a to je podle mě jasná nedůvěra. Jak si má pak malé robátko věřit, když ho podceňuje vlastní máma? Já Adámkovi říkám jen "buď opatrný". A pokud spadne, tak spadne, ale posílí ho to. A pokud se udrží a zvládne to, bude se cítit silnější a další větší překážku zdárně zdolá. A takový chci aby byl - sebevědomý, odhodlaný a šel si za svým.
No a pak jsou tu matky léčící si mindráky na svých holčičkách. Možná ale nevědomky, to je nechci napadat. Ale tím v nich budují nízké sebevědomí, které postupem času, v pubertě a dospělosti přeroste v nulovou sebelásku. A nezbývá tedy nic jiného než si buď prožít nemoc a nebo se té lásce naučit. Já, jestli budu mít někdy dceru (jakože bych do třetího třeba za 7, 8 let šla) budu se ji snažit naučit, že mít se ráda není narcismus, ale naopak velice krásná a čistá věc.
Já jsem od svého okolí slýchala mnohé. Ale oni to opravdu nedělali naschvál! Myslím, že to bylo dané dobou a systémem, který nás obklopoval. No a taky nevědomost, která sice neomlouvá, ale dokážu ji pochopit. Často jsem slyšela "nejez tolik toho sladkého, v pubertě se toho nezbavíš". Bylo mi asi 7, byli jsme v Itálii a chtěla jsem nějakou tatranku. A ta věta mi zůstala v hlavě dodnes. A pak se to vezlo. Vlastně až do úplného nedávna jsem měla v hlavě kód "pokud to sníš, budeš tlustá". Teď ne. Jím sice zdravě, ale s láskou a neskutečně miluju pohyb - což má rodina nechápe a říká, že nejsem normální. No jo, ale je nemůžu brát vážně, vždyť podívejte, co mi tvrdili. Dále například "ty prostě nemáš na matematiku buňky, nikdy ti nepůjde". No a tím, jak jsem to slyšela vlastně denně, se nemohlo ani nic jiného stát. Chtěla jsem ostatním dokázat, že umím něco jiného a tak asi vznikla má honba za jakýmsi sebeuspokojením. Být ve všem dobrá a slyšet uznání. Až do té doby, než jsem si začala plnit sny a dělat jen to co chci. Nemusím nikomu nic dokazovat.
V jednom z vašich příspěvků se psalo, že takovou ta absenci sebelásky v nás tvoří od malička naše okolí. A s tím já naprosto souhlasím! I v dnešní době slýchám různé matky jak říkají svým dětem "nelez tam, spadneš" - a to je podle mě jasná nedůvěra. Jak si má pak malé robátko věřit, když ho podceňuje vlastní máma? Já Adámkovi říkám jen "buď opatrný". A pokud spadne, tak spadne, ale posílí ho to. A pokud se udrží a zvládne to, bude se cítit silnější a další větší překážku zdárně zdolá. A takový chci aby byl - sebevědomý, odhodlaný a šel si za svým.
No a pak jsou tu matky léčící si mindráky na svých holčičkách. Možná ale nevědomky, to je nechci napadat. Ale tím v nich budují nízké sebevědomí, které postupem času, v pubertě a dospělosti přeroste v nulovou sebelásku. A nezbývá tedy nic jiného než si buď prožít nemoc a nebo se té lásce naučit. Já, jestli budu mít někdy dceru (jakože bych do třetího třeba za 7, 8 let šla) budu se ji snažit naučit, že mít se ráda není narcismus, ale naopak velice krásná a čistá věc.
Já jsem od svého okolí slýchala mnohé. Ale oni to opravdu nedělali naschvál! Myslím, že to bylo dané dobou a systémem, který nás obklopoval. No a taky nevědomost, která sice neomlouvá, ale dokážu ji pochopit. Často jsem slyšela "nejez tolik toho sladkého, v pubertě se toho nezbavíš". Bylo mi asi 7, byli jsme v Itálii a chtěla jsem nějakou tatranku. A ta věta mi zůstala v hlavě dodnes. A pak se to vezlo. Vlastně až do úplného nedávna jsem měla v hlavě kód "pokud to sníš, budeš tlustá". Teď ne. Jím sice zdravě, ale s láskou a neskutečně miluju pohyb - což má rodina nechápe a říká, že nejsem normální. No jo, ale je nemůžu brát vážně, vždyť podívejte, co mi tvrdili. Dále například "ty prostě nemáš na matematiku buňky, nikdy ti nepůjde". No a tím, jak jsem to slyšela vlastně denně, se nemohlo ani nic jiného stát. Chtěla jsem ostatním dokázat, že umím něco jiného a tak asi vznikla má honba za jakýmsi sebeuspokojením. Být ve všem dobrá a slyšet uznání. Až do té doby, než jsem si začala plnit sny a dělat jen to co chci. Nemusím nikomu nic dokazovat.
Myslím, že takových je nás naprostá většina. Rodiče prosím vás, dávejte si pozor na pusu. Podporujte své děti. Ony vědí lépe než my, co zvládnou a co ne.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.