Zápisník jedné Radky

Myslím si, že pro mnoho žen znamená mateřství něco jako "stopku". To se mi ale nechce zdát. A už vůbec se mi nechce věřit, že to někdo tak opravdu má. Já si zkrátka stojím za tím, že by měl být člověk v jistém ohledu trošku sobec. Tím chci říct, nedávat do pozadí sama sebe.  Být mámou je bezpochyby velká změna. To nepopírám. Ovšem dost nesouhlasím s tím, abychom my, matky, žily jen a jen pro naše děti. Pokud by mě teď chtěl někdo chytit za slovíčko, ráda bych to ještě dovysvětlila. Nejde ani v nejmenším o to usurpovat svoje děti, zanedbávat je, nedávat jim najevo lásku, nehrát si, netrávit spolu čas. Nejde ani o to, jestli máte nebo nemáte hlídací babičky. Jde o nastavení. Nemusíte jezdit na Wellness víkendy několikrát do roka, není nutné být celý den sama. Přátelé, tady jde o hodiny. Jít si na hodinu zacvičit, dát si v klidu kávu, sníst oběd, čumět do zdi, zajít si občas na kosmetiku či masáž. Není nic špatného na tom zaplatit si na těch pár okamžiků chůvu na vození k...

Adámek začal chodit do školky a Albik na WC misku. Jsou to změny, to vám povím. Jeden trousí hovna, druhý moudra! :D Po jakémsi přemlouvání sebe sama jsem se dopídila k názoru, že je dobré Bertíka zbavit plenek a seznámit Adámka se školkou. Aduš za sebou má druhý týden ústavní docházky a již střílí Amorovy šípy. Bětuška, ona vyvolená, dvou a půlletá "Lolitka" ho doslova uchvátila. V pátek mě s ní seznámil. Je rozkošná a vypadá jako Ádi sestra. Stejně kudrnatá a tmavooká. A asi ho fakt oblbla natolik, protože si Aduš přidal fazolky na kyselo. Ale nemyslete si, nebylo to tak sluncem zalité. První týden plakal on, i já. Tedy hlavně já, ale ne před ním. Adámek jen trošku kňučel při předání, ale poté si hrál a lovil Bětku. Já jsem doma plakala Bertímu na raménku. Teď, po týdnu školkové docházky, již nejsem tak citově labilní a vlastně přicházím na to, že je to celkem fajn. Mít doma jen jedno dítě, to je velká pohoda. Obléknu ho s prstem v nose a nohou za hlavou :D No, Be...

Určitě to znáte sami. V životě i v partnerství zažíváte lepší dny, i ty horší a pak takové, které se vám vryjí do paměti. Nestane se vlastně ani nic zvláštního, jen to vaše bytí je najednou takové naprosto dokonalé. Jsem s Ondrou snad od vždycky. Ta naše roční pauza jako by se nikdy nestala. No, ve skutečnosti nás hodně posílila a utvrdila v tom, jak moc se máme rádi. Dneska byl přesně ten den dokonalého bytí. Podívala jsem se na něj a sakra, on se mi tak moc líbil! Nevypadal jinak, než jindy. Já vlastně ani nevím proč, ale říkala jsem si, že tenhle chlap je naprosto můj typ a kdykoli bych ho potkala na ulici, právě za ním se vždycky otočím. A možná si to namlouvám, ale zdálo se mi, že to dneska cítil dost podobně. Vypadal, jak když mě balí :-) Chyběl jen drink na báru :D Neustále mi lichotil a bylo mezi námi takové roztomilé napětí. Co z toho plyne? Že je asi úplně jedno, jak dlouho spolu dva lidé jsou. Důležité je, jak o svůj vztah pečují. Jestli mezi nimi nevymizí chemie, re...

Pokud mám být upřímná, musím říci, že minimalismus nikdy nebyl mou přirozeností – až do teď. Byla jsem vychovávána v opravdovém nadbytku, kdy pro mě a mou sestru chtěli rodiče jen to nejlepší (což je logické) a často neznali hranice (vše mysleli jen v tom nejlepším a chtěli nám zkrátka dopřát - já jsem trošku krkavčí matka :-) Brala jsem to jako samozřejmost a připadalo mi zcela normální doma hromadit další a další věci… Dětský pokoj se jevil jakožto těsně před explozí, ale neustále do něj přibývaly další a další věci. Vánoce, narozeniny, svátky a příležitosti „jen tak pro radost“ k nám nesly nové dárky, které dělaly společnost těm starým. Neříkám, že jsem ty věci nechtěla - naopak.  De facto jsem neznala hodnotu peněz a měla jsem nepořádek nejen v pokoji, ale hlavně sama v sobě. Když se ohlédnu zpět, ve svých téměř třiceti letech žiji naprosto jinak (neříkám že lépe, ale jinak), než v tom samém věku žili moji rodiče. Nemám v plánu nic hromadit. Chci m...

Já si zkrátka myslím, že uplynulý rok každého tak trošku změnil. Vnímám to okolo sebe takřka každý den. A hlavně, vidím, jak jsem se změnila já . Když mi někdo bude chtít říct, že jsem jiná, tak mu to s radostí odkývnu. Loňský rok pro mě byl jedna velká smršť. Emoce, city, vztahy, práce - všechno bylo jako na horské dráze (ale té z Kroku za krokem). Rodilo se, umíralo, rozcházelo, vdávalo, hodně plakalo, transformovalo a vlastně se i nabývalo štěstí. Kdybych měla psát každičkou zkoušku, která mě potkala, možná by to vydalo na slabší knihu. Jediné, co bylo v předešlém roce stálé, byl můj vztah s Ondrou. Už kroutíte očima? Dle libosti. Jenomže víte co, my jsme zažívali druhé líbánky. Bylo to neskutečný. A jsem šťastná, že podobná vlna se přenesla i do toho dva devatenáct. Hodně jsem škobrtala a hledala se. Jako že fakt echt. Ale povedlo se. Já jsem já. Já vypadám jak já. Nemusím se schovávat za masky a pózy. Mám polodlouhé, celkem tmavé vlasy, často je nosím v bobku jako Tomáš Klus...