Cesta k minimalismu

Pokud mám být upřímná, musím říci, že minimalismus nikdy nebyl mou přirozeností – až do teď. Byla jsem vychovávána v opravdovém nadbytku, kdy pro mě a mou sestru chtěli rodiče jen to nejlepší (což je logické) a často neznali hranice (vše mysleli jen v tom nejlepším a chtěli nám zkrátka dopřát - já jsem trošku krkavčí matka :-) Brala jsem to jako samozřejmost a připadalo mi zcela normální doma hromadit další a další věci…

Dětský pokoj se jevil jakožto těsně před explozí, ale neustále do něj přibývaly další a další věci. Vánoce, narozeniny, svátky a příležitosti „jen tak pro radost“ k nám nesly nové dárky, které dělaly společnost těm starým. Neříkám, že jsem ty věci nechtěla - naopak.  De facto jsem neznala hodnotu peněz a měla jsem nepořádek nejen v pokoji, ale hlavně sama v sobě.

Když se ohlédnu zpět, ve svých téměř třiceti letech žiji naprosto jinak (neříkám že lépe, ale jinak), než v tom samém věku žili moji rodiče. Nemám v plánu nic hromadit. Chci mít uklizeno v sobě a tím pádem i kolem sebe (jak říká feng shui). Nechci tím rodičům nic vytýkat, protože vím, že to mysleli dobře a chtěli svým holčičkám dopřát co jim na očích viděli. Já zastávám trošku jinou teorii, kterou bych ráda uplatňovala stále více na sobě i svých synech.

Někdy na přelomu puberty a dospělosti jsem se začala odchylovat od normálu (jak by mohl někdo říci). Našla jsem svou lásku k józe, přehodnotila stravu a začala jsem přemýšlet nad tím co a proč chci.

Snažím se ve svém životě aplikovat jednoduchost a rovnováhu. Zdá se mi naprosto logické a vlastně dechberoucí, že všechno má svůj účel. Nejprve jsem minimalistické prvky aplikovala ve svém šatníku (tato akce stále probíhá). Třídím svou skříň, kde bylo s prominutím takových hadrů, že bych ošatila celou kolonádu v Poděbradech. Dospěla jsem k názoru, že mít v almaře tričko, které se mi sice moc líbí, ale vůbec ho nenosím, jelikož se v něm necítím, je vcelku k ničemu. A tak jsem vsadila na jistotu. Pořídila jsem si tak zvané „basic kousky“, které se dají navzájem kombinovat a máte neustále hezké a vkusné oblečení. Kvalitní materiály, nesmrtelné kombinace, nula prachu.  Nepotřebné oblečení jsem rozdala kamarádkám a co zbylo dala na charitu. Jeden odškrtnutý dobrý skutek na svém osobním seznamu a moje „módní já“ jakoby se znovu nadechlo.

Po šatníku následovala strava. Opravdu není potřeba, aby naše lednice překypovala surovinami, které za týden vyhodím, protože jsme to nestihli sníst. Raději zvolím kvalitu, čerstvost a množství, které zvládneme zkonzumovat. Když jídlo odejde z lednice „po svých“, asi není něco v pořádku.

Ono totiž víc věcí, víc odpadu. A to nechci ani já, ani naše planeta. A víte co jsem zjistila? Že jak jsem se prodírala „krámy“ a likvidovala je, uklízela jsem i sama sebe. Nač v sobě hromadit nesmyslné myšlenky, křivdy nebo zlobu? Zamést a je vymalováno. Doslova!

A sourozenec minimalismu je vlastně zero waste. No opravdu. Najednou začnete o věcech přemýšlet a už vám nepřijde „normální“ brát plastový sáček na každý kousek ovoce, kupovat „igelitku“ při každodenním nákupu a uvědomíte si, že ne na každé Mojito na baru potřebujete nové brčko. A o tom to je. O sjednocení myšlenek, o střádání informací.

Mě například baví nakupovat „bez obalu“, nosit si své dózy a nebo si doma plnit ořechy a sušeným ovocem prázdné sklenice, ve kterých byla marmeláda od babičky.  A teď? Koukám na eshop na bambusové kartáčky (dřív bych koupila nejdražší plasťáky a ani bych se nepozastavila).