Zápisník jedné Radky

Absolutně jsem netušila jaké reakce jméno Albert vzbudí. Trošku mi připadá, jako když oni zvědavci neslyší "Albert", ale například "Mečislav, Dorotheus či Kilián". Alberte, Dášenko, Bertíku večeře! Albert je pro mě jedno z top jmen na "trhu" :D A baví mě i miminku říkat Alberte, protože mi to zkrátka přijde super. Včera večer se nás poprvé za mé těhotenství tchyně, hltajíc Krušovice 11, optala, jak že se bude to naše dítě jmenovat. Nuže jsme ji tedy oznámili naši volbu. Nejprve vykulila bulvy, poté se přidusila chmelem a nakonec říká "srandičky, a jak se tedy bude jmenovat?". Asi až napotřetí pochopila, že Albert je opravdu to ono. Měla možná zástavu srdce (ne dostatečně dlouhou, abysme zdědili dům :D) a jen nevěřícně zakroutila hlavou. Je pravdou, že jméno Albert vzbuzuje buď nadšení nebo zděšení. Nic mezi se mi ještě nestalo. Máte nějakou podobnou zkušenost se jmény?  PS: I když se narodí náhodou holka, dám ji snad jméno Albert, abych vi

Aby se vám nestýskalo, tak se zase těhotensky rozparádím :-) A nebojte, už to je možná poslední gravidní výlev. Áčko se už skoro dere na povrch zemský. Kdo jste zažil, pochopíte. Když nemáte plod v děloze otočen hlavou k východu, je to vlastně pohoda. Nic vás netlačí a vlastně skoro ani nekope. Ovšem když je hlavou v exitu (doslova), je to jiná káva. Chodím jako napr.... kachna a mám pocit, že hlava je již mezi stehny. Onehdá jsem se, nemohouc spát, dívala na skvělý dokument na nejmenované televizní stanici Nova, Malé lásky. Je to o porodech. Docela mě to navnadilo na výkon. Zaprvé užití rajského plynu mi přijde celkem fajn a zadruhé ta jedna paní, tam jednou hekla a byl malý Jindřich na světě. Božský upadá do nervózních stavů a pokud mu napoprvé nevezmu telefon, obává se, že rodím na stráni. To samé moje matka. Horší je, že když jim volám já, neberou to taktéž. Co kdybych sakra rodila?? Už jsem si sbalila i kuférek. Vždy večer, když uléhám do kanafasu a hekám při každém otočen

Od té doby co mi na dělohu zaklepala druhá nejrychlejší spermie, která jak již víme, nese jméno Albert (chcete li "Áčko římská dvě"), jsem opět jako posedlá po úklidových prostředcích. Kdybych se nebála, že mě to celou, včetně Áčka sežere, vykoupala bych se v Savu - ano až tak mi to vodí. Neustále leštím kapičky na vodovodní baterii, skvělým univerzálním čističem (vonícím lépe než Armani SI :D) z Dmka. Blištím linku tekutým pískem Frosch s vůni levandule, liju modrý Domestos do WC misky, měním tablety v nádržce toalety, čistím myčky, pračky, kávovary. Jo, asi mi hráblo. Měla jsem to tedy i s Áčkem římská jedna, ale nyní je to až na telefonát do Sadské. Miluju když voní čerstvě umytá koupelna a nebo zrovna převlečené ložní prádlo (což vydrží asi tak dva dny, protože Božský jí často větrolomné potraviny :D ). Přestala jsem používat aviváže, ale zase dávám tunu prášku (který při dávkování skoro fetuju), jelikož mám ráda tu svěží vůni. Doufám, že to Alberta nepoznamená a n

Jak nemůžu spát, tak buď čtu, přemýšlím a nebo hekám. Pokud už se vrhnu na to přemýšlení, bývá to vskutku "hluboké" :D Nicméně, včera jsem opět spát nemohla a bloumala jsem nad tím, jak každý hodnotíme ty druhé... Myslím si, že to ve větší nebo menší míře děláme každý. Moc se tomu nejde ubránit. A to ať už jde o slova chvály, údivu a nebo kritiky. Ono je to totiž jednodušší, než hodnotit sebe sama. Dělám to taky. Je ale pravda, že můj milý Ondřej tohle dělá opravdu minimálně, je totiž vnitřně vyrovnaný. Někdo nám je sympatický, jiný méně, jeden je náš přítel, druhého ignorujeme a třetí nás vytáčí. Já bych si moc přála, aby se mi tohle nedělo. Abych měla jen přátele a lidi, co mi jsou jedno. Ale někdy mi to opravdu nejde. Asi jsem ještě egoista a mám před sebou hodně práce. A co vy? Umíte nehodnotit? 

Hodně jste reagovali na předchozí článek Přijmout sebe sama . Jsem za to neskutečně ráda a rozhodla jsem se na něj trošku navázat, protože je to téma, které se nikdy nevyčerpá. A i když, nikdy neříkej nikdy, zde to platí. V jednom z vašich příspěvků se psalo, že takovou ta absenci sebelásky v nás tvoří od malička naše okolí. A s tím já naprosto souhlasím! I v dnešní době slýchám různé matky jak říkají svým dětem "nelez tam, spadneš" - a to je podle mě jasná nedůvěra. Jak si má pak malé robátko věřit, když ho podceňuje vlastní máma? Já Adámkovi říkám jen "buď opatrný". A pokud spadne, tak spadne, ale posílí ho to. A pokud se udrží a zvládne to, bude se cítit silnější a další větší překážku zdárně zdolá. A takový chci aby byl - sebevědomý, odhodlaný a šel si za svým. No a pak jsou tu matky léčící si mindráky na svých holčičkách. Možná ale nevědomky, to je nechci napadat. Ale tím v nich budují nízké sebevědomí, které postupem času, v pubertě a dospělosti přeroste

K tomuto článku mě inspiroval jiný článek, který jsem četla na webu. Byl o tom, že akné v dospělosti je pouze důsledkem špatného vztahu k sebe sama. A pod to já se podepíšu! Celý život jsem si nepřipadala hezká . Paradoxně jsem se klukům vždycky líbila, ale já jsem na sobě viděla jen samé mouchy a veřejně jsem se kritizovala. Nedokázala jsem přijmout kompliment a pokud jsem nějaký na svoji adresu obdržela, okamžitě jsem ho negovala . Veškeré dívky v mém okolí mi připadali tak hezké a já, když jsem se viděla bez líčidel, měla jsem fakt deprese. A tohle není póza , opravdu to tak bylo. Změnilo se to až v mých 27letech. Opravdu. Minulý rok. Začala jsem se mít ráda. Byla to dlouhá cesta. Sakra, ale pekelně dlouhá. Když mi někdo řekl, že mi to sluší, odpověděla jsem zkrátka, že děkuji. A co víc, začala jsem tomu věřit. Přestala jsem se téměř malovat. A prostě si nepřipadám "nahá". Když se podívám do zrcadla, bez známky make upu, nepřijdu si ošklivá, ale prostě fajn a hezká

Nejsem a nebudu knižní blogger. Ráda čtu a tak vám sem občas hodím dojmy z knihy, kterou jsem četla a líbila se mi víc než některá před ní či po ní. A tak to bylo i s Holčičkou, která nechtěla vyrůst. Tahle knížka na mně vykoukla v knihovně v polici a natolik mě zaujala, že jsem si ji půjčila. Té doby neznalá, kdo Isabelle Caro vlastně je, jsem začala číst. Asi v půlce knihy jsem se začala víc zajímat a googlila jsem. O mnoho víc mě zdrtilo, že se příběh opravdu stal. Samozřejmě moc dobře vím, že anorexie je nemoc, o které se už naštěstí mluví nahlas, ale zde mě dostal příběh. Nikdy jsem se nepátrala po tom, proč jsou lidé trpící anorexií, jak to vlastně celé vznikne. Ale pomocí této knihy se mi dostalo alespoň malé osvěty... Isabelle Caro je pseudonym. Respektive jeden z pseudonymů, které si modelka dala. Nechtěla být tou, co se narodila. A nedivím se jí. Opičí láska její matky udělala její život peklem. Doslova. Opravdu šťastné byly možná první 4 roky jejího života - jestli ne

Abych si pořád jen nestěžovala, zde je výčet výhod těhotenství. To, že vám na závěr přinese vytoužené miminko nemusím zmiňovat :-) I když si napustím 5 centimetrů vody, mám plnou vanu. Nemám chuť na sladké, takže ať sežeru kolik okurek a rajčat chci, nepřibírám. Pohoda. Mám krásnou pleť, nemaluju se (Božský si toho nevšiml, takže mě asi fakt miluje). Je mi blbě po víně. Ušetřím. Nechodím do obchodů s hadrama. Peněženka opět šetří. Když mě honí mlsná, cucám led a strašně mi to chutná! Nespím a jsem stále energeticky velmi nabitá. Nespím, tudíž čtu více knih, což znamená, že nebudu debil bez slovní zásoby. Nemusím zatahovat břicho. Funím do schodů, takže nemusím večer venčit psa.