Zápisník jedné Radky

Mateřská "dovolená " umí být pěkná kurva. Ono si myslíte, že nic, ale najednou máte v hlavě vymetýno.  Mé jediné štěstí je, že alespoň na minimální úvazek pracuju, protože jinak bych byla životně zcela nepoužitelná. Například minulý týden jsem Božskému nakrájela večeři na mašinky. Aby toho nebylo málo, Charlesovi jsem podala k obědu řízek s kaší a Adámkovi granule. Naštěstí si toho všimli. Oba. Adámkovi nechutnaly a Chalres sežral téměř i misku. S kamarádkou jsme začaly docházet na jazyk německý. Kámen úrazu nastal, když jsem měla přeložit "Prší". Neznala jsem v celé větě jediné slovo. Prší. Člověk míní, život mění. A mě děti mění. Vesměs k lepšímu. Žiju z prány, jím zbytky, hojně ventiluju emoce (řvu jak kráva) a stačí mi málo - například když ti dva andělé spí :-) MATEŘSKÉ ZDAR!

Pojďme přestat soutěžit. Sami se sebou. S někým jiným. S nikým. Ty tendence být v něčem lepší než ten druhý jsou akorát tak "egovynášející". Já sama s tím mám problém. Když už si myslím, že je moje urputné ego zakopané do země, najednou na mě vykoukne a začne se smát.  Jsem cílevědomá. To mám tak nějak v povaze. A jsem za to vlastně i ráda. Nejsou mi věci lhostejné a jsem ráda, když na sebe mohu být pyšná. Mezi cílevědomostí a urputností je ale tenká hranice. Alespoň u mně určitě. Stále si nejsem dost dobrá. Ano "si". Sama sobě. Úplně nevím, kdy to vzniklo, ale ta moje potřeba všem dokázat, že to prostě dám, je někdy únavná. Ale co je pozitivní? Že na tom pracuju. Už se nebojím říct mámě o pomoc, požádat Ondru o velké obětí, když nemohu z návalu úzkosti a nepopsatelného strachu dýchat. Už se nestydím říct "já prostě nemůžu". A už mě nepálí na hrudi, když řeknu "v tomhle jsi lepší a je to super". Člověk je sám sobě největším soupeřem. Ne ten

Mám pocit, že tu nejsem poprvé. Ne, vlastně to není pocit, já to vím. Potkávám "cizí" lidi, u kterých mám silné tušení, že je znám. Vnímám pohledy osob, které jsem dříve neviděla a vím, že ty oči už jsem kdysi poznala. A stejně tak vím, že když někdo zemře, není to žádné definitivum. Na můj vkus běží čas až příliš rychle. Nedávno jsem se přece narodila. Je to jenom chvilinka, kdy jsem usínala se svou mámou po boku a držela ji urputně za ruku, aby neodešla. Je to jen moment, kdy se mi schovával můj nejmilejší děda a překvapeně, po nalezení, pravil " i to sem se léé-ééék". Není to tak dlouho, co jsem se coby tříletá totálně rozsekala na kole, když mě hlídal můj skvělý táta. Jako by to bylo včera, kdy jsem chovala v náručí čerstvě narozenou ségru. A teď? Sama jsem máma. Mám dva kluky, napříč tomu, že jsem si vždy byla jistá, že budu mít holky. Mám manžela a táhne mi na třicet. Okolo očí se tvoří první vrásky a v hloubi duše se bojím dne, kdy mě moje děti opustí. An

O mně, o tobě, o mně, o ní, o mně, o něm. O nás všech. Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli tenhle článek psát a jít trošku s kůží na trh. Ale pak jsem si řekla, že nevidím důvod proč ne. Já jsem člověk kreativní, hledajíc inspiraci zkrátka všude. A tak se mi nejednou stalo, že si někdo (ne nikdo konkrétní), článek stáhl na sebe. Co si budeme povídat, v mém psaní se může vidět ledaskdo. Já, soused, babička, teta, kamarádka, paní z pošty, pán z Ppelka. Prostě kdokoliv. Tak až někdy budete zase něco číst a řeknete si "hergot, to sedne jak prdel na hrnec", je to třeba trošku právě o vás. A víte proč? Protože každý se najde v tom, v čem chce. Někdy se bojíme vyslovit jisté věci nahlas, ale když je čteme, najednou se poznáváme. Mám to stejně. Jen věřte, že nic z toho není osobní. Jak by řekl pan Dušek - "neberte si nic osobně". A tak vás o to žádám i u mých článků. Jsem šťastná za to, když u vás ale mé texty vyvolají emoce. Jakékoliv. Respektive emoce a akci. Vzt