Mám pocit, že tu nejsem poprvé. Ne, vlastně to není pocit, já to vím. Potkávám "cizí" lidi, u kterých mám silné tušení, že je znám. Vnímám pohledy osob, které jsem dříve neviděla a vím, že ty oči už jsem kdysi poznala. A stejně tak vím, že když někdo zemře, není to žádné definitivum.
Na můj vkus běží čas až příliš rychle. Nedávno jsem se přece narodila. Je to jenom chvilinka, kdy jsem usínala se svou mámou po boku a držela ji urputně za ruku, aby neodešla. Je to jen moment, kdy se mi schovával můj nejmilejší děda a překvapeně, po nalezení, pravil " i to sem se léé-ééék". Není to tak dlouho, co jsem se coby tříletá totálně rozsekala na kole, když mě hlídal můj skvělý táta. Jako by to bylo včera, kdy jsem chovala v náručí čerstvě narozenou ségru.
A teď? Sama jsem máma. Mám dva kluky, napříč tomu, že jsem si vždy byla jistá, že budu mít holky. Mám manžela a táhne mi na třicet. Okolo očí se tvoří první vrásky a v hloubi duše se bojím dne, kdy mě moje děti opustí. Ano, já to moc dobře vím, děti máme jen vypůjčené.
A víte co je nejhorší? Že až se zítra ohlédnu, bude mi šedesát a na světě bude třeba moje první vnouče.
Čas běží opravdu moc rychle. A i když vím, že každému měří stejně, mohl by trošku zvolnit. Zmrazit ty krásné životní momenty, kdy si hrajete se svým dědou na písku, když pečete s babičkou kynuté buchty, když si povídáte s mámou u čerstvě uvařené kávy, když se milujete se svým manželem nebo když se díváte na své překrásné děti, jak sladce spí.
Stále mi nedošlo, že v tomhle životě už nespatřím babičku, dědy nebo sestřenici, která umřela tak mladá. Čekám, že přijde ten moment, kdy se znovu obejmeme a budeme se zase společně smát.
Co se stane když zemřete? Spíte a nic nevíte? Nebo vám proběhne celý život před očima? Nebo se měníte ve strážné anděly? Nebo stojíte frontu v tunelu na další život?
Víte co? Já nevím. Chci ale věřit v to, že duše se stále rodí. A že se zase jednou potkáme. A jsem si téměř jistá, že spolu s Bertíkem, mi přišel zpátky děda.
Na můj vkus běží čas až příliš rychle. Nedávno jsem se přece narodila. Je to jenom chvilinka, kdy jsem usínala se svou mámou po boku a držela ji urputně za ruku, aby neodešla. Je to jen moment, kdy se mi schovával můj nejmilejší děda a překvapeně, po nalezení, pravil " i to sem se léé-ééék". Není to tak dlouho, co jsem se coby tříletá totálně rozsekala na kole, když mě hlídal můj skvělý táta. Jako by to bylo včera, kdy jsem chovala v náručí čerstvě narozenou ségru.
A teď? Sama jsem máma. Mám dva kluky, napříč tomu, že jsem si vždy byla jistá, že budu mít holky. Mám manžela a táhne mi na třicet. Okolo očí se tvoří první vrásky a v hloubi duše se bojím dne, kdy mě moje děti opustí. Ano, já to moc dobře vím, děti máme jen vypůjčené.
A víte co je nejhorší? Že až se zítra ohlédnu, bude mi šedesát a na světě bude třeba moje první vnouče.
Čas běží opravdu moc rychle. A i když vím, že každému měří stejně, mohl by trošku zvolnit. Zmrazit ty krásné životní momenty, kdy si hrajete se svým dědou na písku, když pečete s babičkou kynuté buchty, když si povídáte s mámou u čerstvě uvařené kávy, když se milujete se svým manželem nebo když se díváte na své překrásné děti, jak sladce spí.
Stále mi nedošlo, že v tomhle životě už nespatřím babičku, dědy nebo sestřenici, která umřela tak mladá. Čekám, že přijde ten moment, kdy se znovu obejmeme a budeme se zase společně smát.
Co se stane když zemřete? Spíte a nic nevíte? Nebo vám proběhne celý život před očima? Nebo se měníte ve strážné anděly? Nebo stojíte frontu v tunelu na další život?
Víte co? Já nevím. Chci ale věřit v to, že duše se stále rodí. A že se zase jednou potkáme. A jsem si téměř jistá, že spolu s Bertíkem, mi přišel zpátky děda.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.