Zápisník jedné Radky

Umění neřešit je bez nadsázky opravdu umění. Hodně jsem pochopila až hodně nedávno. Zvolila jsem trošku jinou cestu, odlišný směr a možná, že ta cesta proti proudu mě mnohé naučila. Některé věci je zkrátka potřeba nechat být. Tendence všechno a všechny řešit, je asi v popisu práce lidského plemena :-) Možná to máme někde zakódované a našim úkolem je se od toho oprostit. Někdo to zvládne dříve, někdo později a někdo vůbec. Já jsem pochopila, že nemusím všechno chápat. Dostala jsem dárek ve formě věty, která mi změnila život -"To, co jsme udělali v minulosti, nebylo špatné. Vždycky děláme v danou chvíli to nejlepší. To, že je naše rozhodnutí pro další lidi, v jejich očích špatné, nic neznamená, protože bylo to nejlepší pro nás," a o tom to je. Kdo mi to řekl? Ondry strýček, který je pro mě ztělesněním klidu, pokory a pochopení. Vím, že se s lidmi rozcházíme z nějakého důvodu. Už nás něco naučili a v tom případě jsme postoupili o "level" výš, kde nás čeká zkouška

Každé těhotenství, porod i tělo jsou naprosto jiné. Ale jedno zůstává asi stejné - my ženy, se chceme cítit dobře. Dobře ve svém těle. Já jsem měla to štěstí zažít dvě zcela rozdílná těhotenství, porody a vlastně i těla. Těhotenství s Adámkem dupalo jako po másle. Kulatila jsem se sice poměrně rychle, ale jakmile Adámek emigroval, byla jsem téměř po šestinedělí jak lunt. S Bertíkem jsem přibírala pomalu. V konečné fázi jsem měla nahoře o 7 kilo méně než s Adámkem. ale ono to bylo úplně jedno, protože se mě pustily až před měsícem. Chci tím jen říct, že všechno chce čas. Nemůžeme chtít po našem těle, které je už tak dokonalé, aby se ihned vrátilo do původní podoby. Je to proces, který vyžaduje trpělivost :-) Já jsem od přírody tvor umanutý a pracovitý. A tak jsem poměrně rychle najela do svého obvyklého stravovacího a pohybového režimu. Ani ne tak proto, že jsem chtěla být hubená, ale zkrátka kvůli tomu, že jsem se chtěla cítit dobře. Zkoušela jsem ledacos. Od zeleninových oči

Jsou příběhy, které zkrátka nevymyslíš. Prostě se odehrají a ty vůbec nechápeš, kde se vzaly. Dneska jsem měla opravdu výživný den. Už se těším, až mé prapodivné období ukončí krvavý měsíc tento pátek! :-) Když jsem byla malá, takřka jedenáctiletá, jednoho slunného dne mi do ucha vletěla beruška. Svině. To by člověk neřekl, jak tenhle malej ksindl bzučí! Myslela jsem, že zešílím! Rodiče s babi po boku spekulovali, co se mnou. Zda ORL, či rovnou useknout hlavu, a zadělat na nové dítě. Naštěstí se nekonalo ani jedno a oplzlý hmyz jsem skákáním vyklepala. Dnes mi můj mladší synek nadělil podobnou záležitost. Nacpal si do nosu rozinku! Já jsem byla tak běsná, že jsem ho málem udeřila přes zadnici. Zcela běžně konzumuje jak ořechy, tak sušené ovoce a ještě nikdy si nic z toho nenacpal do žádného otvoru! Až dnes! Jala jsem se tedy tu nechutnou věc z nosu vymanit. Nešlo to. Ani pinzetou, párátkem, špejlí, odsávačkou! Nejen, že to nešlo, ale svým umem jsem rozinu zastrkala ještě dále, do

Můj manžel je člověk, o kterém se nedá pochybovat. Je právě takový, jakého jsem si tenkrát vysnila. Miluju ho od první chvíle. A teď, od jednoho okamžiku, který si nechám pro sebe, má láska ještě enormně vzrostla. Nevěděla jsem, že to ještě jde.  Není to klišé. My dva jsme opravdoví. Vím, že jsme si navzájem těmi pravými. Ujišťuje mě o tom každý den. Je mi podporou ve všem co dělám, je mi nejlepším přítelem, vrbou, psychologem, učitelem, průvodcem a hlavně partnerem. Jsem vděčná za každý den, který spolu můžeme být a prožívat. Za každý vzájemný pohled do očí, který říká všechno. Miluju záchvaty smíchu, který si vzájemně způsobujeme. A nebo momenty, kdy jen sedíme v objetí a víme, že tohle je ONO. I když jsme se brali po 10letech, bylo to z té největší lásky. Žádný zvyk, potřeba nebo proto, že už se vzali všichni kolem nás. Ne. Při prvním manželském polibku jsem cítila to samé, jako tenkrát, před mnoha lety když jsem ho poznala. A to samé se děje teď, když mi dává

Svého manžela. Ne cizího. Unesla ne v náručí, ale jakože ukradla (i když s mou silou medvědí bych ho i poponesla) :-) Od té doby, co máme kluky, jsme s Ondrou ještě nikam na celý víkend nevyrazili. Buď jsem rodila, kojila a nebo kojila. Takže nic. A musím zcela upřímně říci, že mi to chybělo. No, takže jsem vymyslela plán! Z telefonního aparátu svého chotě jsem obratně odcizila číslo našeho společného kamaráda Jakuba. Vše jsem učinila v naprostém utajení, když byl Božský ve vaně. Číslo jsem si uložila a spojila se s Kubou (virtuálně, samozřejmě). Abyste tomu rozuměli, Jakubisko vlastní překrásnou chalupu s koupacím sudem, v Rokytnici nad Jizerou. Již onehdá nám říkal, že jsme na jeho vele sídlo zvání. Domluvila jsem s ním tedy, že 13/7 se s Ondřejem přijedeme zrekreovat :-) Několikrát jsem ho důrazně, pod hrozbou smrti, poučila, že se nesmí Dobrofil (Ondřej), nic dozvědět! Byl mu život milý, tak tedy mlčel. Vše bylo dokonale promyšleno. Muselo být, jelikož Ondřej je hlava mazan

Někdy jsem zkrátka šílená. Řvu, pak brečím, ležím a čumím, nemluvím a nakonec dělám, že nic. Je důležité si přiznat, že nejsme ani nadlidi, ani Supermatky. Hoď kamenem, kdos bez viny.. Nejsem feministka, ale pojďme si přiznat, že ženy toho musí zvládnou opravdu hodně. Tady je můj malý výčet: menstruovat, ovulovat, otěhotnět, předstírat orgasmus, mít orgasmus, mít sex často, chtít sex často, být krásná, cítit se krásná, být těhotná, nebát se říct nahlas, že těhotenství není zas taková nádhera, porodit, kojit, nebýt labil, vychovávat, chápat děti, rozumět dětem a chlapům, vařit, uklízet, později pracovat a hlavně nezešílet. Opomenula jsem mnoho dalších věcí. Jedna z nich je například to, že musíte mít rysy Železného Zekona. Mnohdy totiž nesete naráz nákup, odrážedlo, batoh, dítě číslo jedna, dítě číslo dva, svršky (často i spodky) a nohou strkáte do kočáru. A to se někdy stane, že jde vedle vás váš choť s rukama v kapse :D Co tím vším chci říct? Že to dělám ráda, ale kurva mě to ob

Možná vám přijde divný, že o tom promluvím takto veřejně, ale myslím si, že zdaleka nejsem jediná. Pro někoho je to tabu, ale pro mně asi naprosto přirozený jev a vývoj. Když se narodil Adámek, byla jsem šťastná. Opravdu moc. Ale že bych pocítila popisovaný výbuch nekonečné lásky, to se nestalo. Až jsem si to vyčítala a pátrala, co je jinak, proč jsem špatná máma. Ale postupem času, jak rostl, poznával svět a reagoval na veškeré podněty okolo, moje láska rostla. Stoupala neskutečným tempem. A teď, v jeho 2,5 letech si neumím představit, že by to šlo ještě do větších obrátek. Je můj pravý. Ten pravý muž, který mi vstoupil do života a teď už vím, že ho nikdy nepřestanu milovat. I když bude třeba gay :-) A potom jsem po víru vášně otěhotněla podruhé. Měla jsem velkou radost. Těhotenství jsem neměla čas vnímat, protože když jsem počůrala test, bylo Adámkovi krásných 10 měsíců. Čas plynul, buben rostl a porod se blížil. Víc a víc jsem přemýšlela nad tím, jestli to miminko dokážu mít rád

Naše životy jsou skvělé v tom, že je zkrátka můžeme žít. Ne každý dostal tu šanci. Buďme za tuto příležitost rádi a nepromarněme ji. Když se koukneme okolo sebe tak zjistíme, že máme nepřeberné množství možností. Cestovat, poznávat, ochutnávat, dávat, dostávat, ale nakonec všichni směřujeme ke stejnému cíli - být správným člověkem. Mým životem už prošla pěkná řádka lidí. Někteří se moc dlouho neohřáli a jiní tak nějak bivakují dodnes. Dřív jsem se trápila tím, že odcházejí. Teď už vím, že je to přirozené. A víte co je super? Že když to budete sledovat, tak zjistíte, že pokaždé, když jeden odejde, přijde někdo další. A jak se měníte vy, mění se i okruh přátel, lidí se kterými trávíte své bytí. Pokud utichá vaše ego a roste duše, vaše blízké okolí se nejprve slušně pročistí a ten zbytek, to jádro, se najednou začne ladit na vaši vlnu. A mně se to asi daří. Daří se mi uspávat ego. Víte jak to vím? Protože se v mém životě zjevují spřízněné duše. Duše, které nemusí mluvit a já vím co