Zápisník jedné Radky

Myslím si, že zase uzrál čas na trošku odlehčený článek. Jelikož jsem velmi radostný člověk (proto asi jméno Radka), dělám si ze všeho neustále legraci - nejraději sama ze sebe a svého manžela. Ale celkově se snažím vidět věci pozitivně a předčasně se ze všeho nepo... Jak víte,mám doma 4 muže (počítám i obstarožního mopse Bohdana). S mužským pokolením je obecně velká sranda. Každopádně u nás v této chvíli vede Adámek. Jeho průpovídky jsou vskutku humorné a někdy se lehce děsím,co zrovna vypustí ze svých rozkošných úst. Adámek chodí moc rád do školky. Má zde kamaráda, kterému říká se vší láskou příjmením. Je to mladý pan Trajhan- moje ségra, když toto jméno slyšela, domnívala se, že se jedná o asiata TRAI -HAN :D No a tomuto chlapečkovi sděluje Adámek veškeré své prožitky, abych tak řekla. Onehdá po školce... "Mami, řekl jsem Trajhanovi, že je vagína roztažitelný orgán." Sdělil mi Adámek a já jsem se přidusila lázeňskou oplatkou. A víte jak to vzniklo? Né že by měl dom

Mám velkou radost, protože poprvé v životě mám okolo sebe lidi, které tam mít chci. Když si někoho do svého osobního prostoru nechci pustit, nemá vstupenku. Zkrátka řeknu ne. A už z toho nemám výčitky. Nic nikomu nevysvětluju, protože to není moje povinnost. Umíte to? Umíte si vytyčit svůj vlastní prostor a trávit čas jen s lidmi, s kterými doopravdy chcete? Myslím, že je to docela umění, ke kterému vede poměrně dost trnitá cesta. Vždyť nemusíme být se všemi zadobře. A nemusíme se všech ptát, proč nás nemají rádi. I oni mají volbu. Prý jsme průměrem deseti nejbližších lidí. A já chci být opravdu hezký průměr. V tuto chvíli se mi to hezky daří. A je fajn, že jakmile se odchýlím od svého středu, už to okamžitě poznám. Nedělám nic proti své vůli (mytí nádobí, luxování atd. nepočítám). Věřím si. Jo, opravdu si věřím. Nikdy jsem si nevěřila. Naopak. Jen jsem se podceňovala a litovala. Ale od té doby, co mám zdravé sebevědomí se mi daří. Udělej to taky... Je skvělý, že jsme oficiálně s

Poslední dva roky nad věcma hodně přemýšlím. Nad životem, blízkými lidmi, ale hlavně sama nad sebou. Nikdy dřív jsem to do takové míry nedělala. Jsem ráda sama. A už netrávím svůj čas s někým jen proto, že bych měla. Vždycky je příliš brzy... Na co? Na odchod. I když vám bude osmdesát a za sebou budete mít celý život, nebudete chtít odejít. Život je tak rychlý, až mám pocit, že jdeme z nuly na sto. Narodíme se a najednou máme i my, děti a vnoučata, možná i pravnoučata. Vždycky je zkrátka příliš brzy na to si říct, že teď je ten čas... A proto už neztrácím čas. Když něco cítím, prožiju to a řeknu. Když mi někdo chybí, zkrátka nemám problém udělat první krok a dát své pocity najevo. A naopak, když v něčem být nechci, už odcházím. V současné době mám kolem sebe velmi málo lidí. Ale když to vezmu z druhé strany, pro někoho málo, ale pro mně obrovský počet lidí milujících, radostných a hlavně se svou tváří. A to je pro mě nejlepší stav, k jakému jsem se mohla propracovat. Jsem cíl