Zápisník jedné Radky

Když jsem byla na mateřské, začínala jsem slušně magořit - dveře od bytu jsem odemykala centrálem k autu, polévku jsem si dala ohřát do myčky a po dvou hodinách jsem si vzpomněla, že mám hlad :D Ale teď? teď je to podobné, néé li horší! Dneska jsem dvakrát velmi důrazně řekla Ondrovi, ať sakra vypne tu televizi, že mě to rozčiluje. Ta televize nebyla vůbec zapnutá. Včera jsem si svůj šípkový čaj místo do hrnku nalila do pórkové polévky. Poté jsem se napila, pak málem vrhla a nakonec za stálého míchání nalila do hajzlu :D Při dvacetiminutovém hovoru s kamarádkou jsem hledala celou dobu telefon :D Když jsem to v závěru telefonátu řekla nahlas, myslím, že se počůrala smíchy. Na psa jsem venku zavolala "Bertíčku, pojď za maminkou" - byl u toho muž v roušce a protočil bulvy. Šla jsem si nalakovat nehty pleťovým tonikem. To je prozatím vše, ovšem obávám se, že má demence bude gradovat. A jak to máte vy? Taky vám fouká pod tašky? :D

Nikdo nám nezakázal se smát. Tak proč je všude okolo tolik stmutných očí a strohých výrazů schovaných pod rouškou? Pokud se nebudeme smát a radovat, tak co nám zbyde? My jezdíme každý den, respektive dvakrát za den, do přírody - nepotkali jsme ještě ani živáčka a tam tedy roušky odhazujeme. Když jdu ale do obchodu, vidím tolik smutných tváří. Ale proč? To nevidíte jak je na světě krásně? Můžete chodit, běhat, máte možnost si koupit jídlo - hodně jídla a cokoliv vás napadne, můžete sedět v lese a jen dýchat, chodit a užívat si přítomnost slunce, můžete večer vyjít před dům a pozorovat nebe plné hvězd... Tak se pod tou rouškou usmějte. Nic vás to nestojí a my ostatní uvidíme oči s jiskrou v oku a krásné vrásky okolo nich, které dávají najevo, že se umíte radovat. Nezapomeňte, že po každé bouři přijde slunce a každé dno je dobré pro to, že se od něj můžeme odrazit. Vděčnost prosím. Neříkám, že je to jednoduché a neříkám, že to není zkouška. Naopak! Je to čas, kdy můžeme jít místo do

Je to lekce. Lekce pro nás všechny, jak se uchýlit do svého nitra a poznat tu ohromnou sílu v nás samých. Číst knihy, meditovat, užívat si přítomný dech, užívat si přítomnost a chuť jídla, nespěchat, zastavit se. Je to možnost pro nás všchny. Restart. Jak se k tomu postavíme, takové to bude. A prosím myslete na jednu důležitou věc LÁSKA MÁ SILNĚJŠÍ VIBRACI NEŽ STRACH. Pokud si tohle uvědomíte a budete v souznění s láskou, nemůže se nic stát. Nesledujte zbytečně zprávy - důležité informace se k vám dostanou. Nemusíme vědět každou další vteřinu co se událo. Právě teď je ten okamžik, kdy můžeme být teď a tady. Kdy naposledy jste si ho opravdu dosyta užili? A víte co, pojďte mi pod tenhle mini článek napsat, za co jste vděční, co vás opravdu činí šťastné? Tak jo, začnu.. Včera jsem na kopci v Rokytnici začala dělat úplně spontánně stojky. Padla jsem, smála se a Ondra se smál se mnou, protože viděl tu moji opravdovou radost. A jo, já jsem ji fakt cítila!!! Spadla jsem několikrát v

Hledat pozitiva je snadné v době, kdy se nic radikálního neděje. Hledat pozitiva v době, kdy jsou lidi sjetý systémem, je těžší. Ale pojďme to zkusit... Je to takový návrat ke kořenům . Už dlouho jsme všichni potřebovali nějakou takovouhle facku. Utrácíme peníze za nesmysly místo toho, abychom si oblíkli tepláky a šli běhat po lese. Chodíme utrácet peníze do restaurací a doma hromadíme jídlo, které pak vyhazujeme. Kupujeme si stopadesáté třetí tričko, protože na něj dala "boží" blogerka "neodolatelný" slevový kód, místo toho, abychom si vzali to dvacáté, které nám už dva roky leží ve skříni. Okupujeme herny, zábavní parky, srsáme kafe za 166, protože je přece se Starbucksu a na kelímek nám napíšou naše jméno. A tomu všemu učíme nevědomky naše děti, pro které je normální, že mají plný pokojíček hraček, se kterými si nehrají a znají nazpamět televizní reklamy. Tak teď, teď máme příležitost projít se v parku, házet kamínky do řeky, běhat do kopců, stavět domečky v

Pojďme místo sdílení každého příspěvku na Seznamu, místo tlumočení každé zprávy z televize, místo bědování nad životem sdílet to hezké, co se nám v životě děje. Svět si tvoříme myšlenkama!!! Co říkáme, na co byť jen na moment pomyslíme, co sdílíme a komentujeme na sociálních sítích, to si přitahujeme. Nechci současnou situaci zlehčovat , ale když budeme systém podporovat, budeme ho žít. Nesledujte negativní věci , zaměřte se na ty pozitivní. Vždyť každý den toho přináší tolik! Například moje děti dnes s obrovskou radostí skákaly v kaluži. Kluci měli vodu až v trenkách a bahno až za ušima, ale oni byli šťastní!!! A v tu chvíli jsem neměla potřebu myslet na to, jestli mám doma čtyřicátoudruhou hladkou mouku, jestli mám ještě v kabelce antibakteriální gel nebo jestli si stihnu poslechnout další novinky ze světa "onohoviru". Ne! Já jsem byla šťastná, že mám dva malé kluky, kteří mě obejmou a beze slov dají najevo lásku. Proč pořád mluvíme jen o tom špatném? Svět je krásné mís

Jelikož jsem klasická žena a ještě ke všemu jsem nebývala moc sebevědomá, celý můj život se točil okolo jídla, váhy a těsných kalhot.. Jako malá jsem byla samá ruka, samá noha - jak říkal můj milovaný děda. Na základce vše dobrý a na střední jsem se začala dosti "zateplovat". Pamatuju si, že ve čtvrťáku jsem vážila 71 kilo. Necvičila jsem, takže to nebylo zpevněných 71 kilo. Madla lásky byla větší než pavlač a já jsem si dál jedla propečené rohlíky od Hankovce... Něco se ale změnilo a jakmile jsem přičichla k józe , zcela "náhodou" se začala měnit i má strava. Nenutila jsem se do toho, šlo to ruku v ruce...Nicméně jsem se pořád vážila a byla jsem dost v depce, protože 68 nebylo moje vysněné číslo. A tak jsem měla různá období. Jedla jsem pravidelně, málo, skoro vůbec, jen večer, jen ráno a nic nějak nefungovalo. Proč? Protože jsem měla místo hlavy kalkulačku a v zrcadle jsem si viděla jako dělová koule.. Jo, možná můžete namítnout - vždyť jsi hubená, co b

Milá, milý TY chci ti říct jednu důležitou věc - buď vždy sám či sama sebou. Není nic horšího, než se vydávat za někoho, kým nejsi. Nezapomeň, že se nemusíš nikdy před nikým obhajovat, protože ty sám znáš pravdu. Když někdy cítíš smutek a třeba nevíš kudy kam, podívej se na sebe a pochval se za to, co dokážeš. Třeba stojku na hlavě, upéct koláč, běžet s prožitkem, zpívat nebo malovat. Poslouchej, když ti někdo dává zajímavé informace. Odejdi, když poslouchat naopak nechceš. Směj se, když tě to zrovna popadne a nezajímej se o to, jestli někdo poslouchá. Mlč, když není třeba nic říkat. Poraď, když si to situace nebo člověk žádá, ale nedávej vynucené rady. Moc dobře víš, kdy se jak zachovat. Užívej si každý moment svého života. Není to klišé, je to pravda. Teď je teď a budoucnost je mrtvá :-) Nikdy si nevyčítej minulost. Vždy děláme vše tak nejlépe, jak dovedeme. Měj o sobě to nejlepší mínění, protože od toho se bude odrážet celý tvůj další život. A ještě jedna důležitá věc

Podle mě to není vůbec jednoduché. Žít si tak, jak opravdu chceme jen my, sami. Hodnocení okolí je někdy velmi intenzivní a pokud se necháme ovlivnit, najednou můžeme zjistit, že náš život není vlastně vůbec náš. Já žiju svůj život, tak jak ho chci, poslední rok. A neberme to tak, že bych nechtěla děti nebo svatbu - to jsem si přála a moc. Ale nedokázala jsem se prosadit sama před sebou. Neustále jsem plnila něčí očekávání - co bych měla a co se naopak nehodí. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi a tak jsem říkala co chtěli slyšet. Teď už ne. Říkám jen to, co je mi vlastní. Když s něčím nesouzním, buď mlčím a nebo to řeknu nahlas - ovšem s dodatkem, že je to můj názor a nevím jestli je dobrý nebo špatný. Prostě je. A někdo s ním buď souzní a nebo ne. Dělám už jen to, co mě baví. Co dělat nechci, to nedělám . Je to jednodušší než se zdá. Mě baví i uklízení a vaření. Miluju svůj život, ale až od té doby, co je opravdu můj. Nejlepší je, že už nemám ten urputný pocit, že musím někom