Přeskočit na hlavní obsah

Muž, který chtěl být šťastný

Ty nejlepší knížky se ke mně většinou dostanou náhodou. No ano, vím že náhody neexistují, ale osud si to tak nějak vždycky zařídí, že tu knihu, kterou v té oné chvíli právě potřebuji, držím najednou v ruce.

Jinak tomu ani nebylo u knihy MUŽ, KTERÝ CHTĚL BÝT ŠŤASTNÝ. Jen tak mimochodem se o ní zmínila moje velmi dobrá přítelkyně. Utrousila o ní pár slov a mě zaujala na první dobrou. Za pár okamžiků už jsem jí hledala v knihkupectví. Pár minut a byla moje.

Nejedná se o klasickou knihu o seberozvoji i když podtext je zcela jasný. Kniha je psaná ve formě příběhu, po jehož přečtení už nemůžete být stejní. Když knížku poprvé spatříte asi vás zaujme, že je poměrně tenká - cca 130 stránek. Obal působ lehce zastarale, i když nadčasově. I cena je příjemná, cca 219,-.




„Jsme tím, co si myslíme. Ze svých myšlenek stavíme svůj svět,“ cituje Buddhu francouzský psycholog a spisovatel Laurent Gounelle v knize Muž, který chtěl být šťastný. Vydal ji loni v únoru a už čile obíhá svět.


Od prvního okamžiku, kdy jsem nalistovala první stranu jsem věděla, že přesně to jsem potřebovala. Každý se v tom najde. Každý z nás má sklony k povrchnosti, pozérství, přetvářce, nevědomé lži. S pomocí psaných řádku ale zjistíte, že život je úplně jiná písnička. Štěstí tkví v lásce, kterou nám nikdy žádný majetek nenahradí.

Celý příběh se odehrává na mém vysněném místě - Bali. Začátek klasické dovolené se změní v cestu za poznáním sebe sama. Vypravěč se rozhodne navštívit místního léčitele, který mu po pár chvílích řekne: „Váš problém není ve vašem těle, ale ve vaší hlavě.“  Dostane lekci, kterou nečekal. Ale už pst...zkuste si zajít do knihkupectví a ponořit se do svého já, které možná ani pořádně neznáte...


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...