Usnula. Spí. Nechává si zdát ten nejdelší sen svého života. Poslední sen. Sen, který už nikdy neskončí...
Když si večer leháme do postele, asi si ani neuvědomíme, že už se nikdy nemusíme probudit, Že už třeba nikdy neuvidíme své milované a oni nás. Babička si večer lehla. Šla spát jako obvykle. Její srdce se ale rozhodlo, že už nespatří další den. Odešla za dědečkem. Byli bez sebe už moc dlouho. Přišel si pro ní a už jsou zase spolu. Tak, jak jejich láska začala, tak i skončila. Ruku v ruce. Tančí spolu mezi anděly a užívají si jeden druhého. Taková je moje představa nebe..
Ke svým prarodičům jsem měla vždycky ten nejkrásnější vztah. K obou dědečkům, k oběma babičkám. Představovali pro mě jakýsi únik z reality. Když jsem byla malá, spala jsem u nich víkend co víkend. Vyprávěli mi příběhy o svém dětství, které jednou budu vyprávět třeba i já svým vnoučatům.
Ne vždy to bylo zalité sluncem. Děda Standa byl protiva s laskavým srdcem. Stejně jako můj táta. Nedal na sobě znát smutek, ale jeho oči to vždy prozradily. Těm, kdo vás znají, neutajíte, co říká vaše srdce. Děda Pepik byl můj hrdina, který dokázal cokoliv jsem si pomyslela. Byl můj princ na bílém koni a to se nikdy nezmění. Babička Hana byla tak laskavá. Ke všem, k sobě sama. Byla to srandistka, která nezkazila žádnou legraci. Ráda nakupovala zbytečné věci a měla z nich takovou radost. Dvacatery boty, kupy kostýmů a sukní. Neřešila peníze. Byla vlastně takový bohém. Užívala si života. Nešetřila hromady peněz v šuplíku. Obdarovávala sebe, ale i své blízké.
Těšila se na naši svatbu. Milovala Ondru. Věděla, že pro mně jako stvořený. Zamilovala si Adámka, který na ní dělal šibalské oči. A já vím, že i když v náš den nebude fyzicky přítomná, bude s námi. Je natolik paličatá, že si to nemůže nechat ujít. Vždyť si přece koupila ty šaty. Šaty na naší svatbu. Musí tam být. Nesmí nepřijít.
Ještě mi nedošlo, že babičku už neuvidím. Že nepřijdu do jejího bytu, kde mě vlídně uvítá ta shrbená, drobná paní s úsměvem na rtech. Nabídne mi čaj a bábovku, kterou zrovna jen tak upekla. Neřekne mi nejnovější drby o "holkách" z bytovek a neukáže mi nový přírůstek ve svém šatníku. Ale mně zbyla ta nejkrásnější vzpomínka. Svatební fotka babičky a dědy, která mi právě visí v ložnici. Budete navždycky s námi. Adámek o vás bude vědět všechno. Nezapomeneme. Nikdy.
Když si večer leháme do postele, asi si ani neuvědomíme, že už se nikdy nemusíme probudit, Že už třeba nikdy neuvidíme své milované a oni nás. Babička si večer lehla. Šla spát jako obvykle. Její srdce se ale rozhodlo, že už nespatří další den. Odešla za dědečkem. Byli bez sebe už moc dlouho. Přišel si pro ní a už jsou zase spolu. Tak, jak jejich láska začala, tak i skončila. Ruku v ruce. Tančí spolu mezi anděly a užívají si jeden druhého. Taková je moje představa nebe..
Ke svým prarodičům jsem měla vždycky ten nejkrásnější vztah. K obou dědečkům, k oběma babičkám. Představovali pro mě jakýsi únik z reality. Když jsem byla malá, spala jsem u nich víkend co víkend. Vyprávěli mi příběhy o svém dětství, které jednou budu vyprávět třeba i já svým vnoučatům.
Ne vždy to bylo zalité sluncem. Děda Standa byl protiva s laskavým srdcem. Stejně jako můj táta. Nedal na sobě znát smutek, ale jeho oči to vždy prozradily. Těm, kdo vás znají, neutajíte, co říká vaše srdce. Děda Pepik byl můj hrdina, který dokázal cokoliv jsem si pomyslela. Byl můj princ na bílém koni a to se nikdy nezmění. Babička Hana byla tak laskavá. Ke všem, k sobě sama. Byla to srandistka, která nezkazila žádnou legraci. Ráda nakupovala zbytečné věci a měla z nich takovou radost. Dvacatery boty, kupy kostýmů a sukní. Neřešila peníze. Byla vlastně takový bohém. Užívala si života. Nešetřila hromady peněz v šuplíku. Obdarovávala sebe, ale i své blízké.
Těšila se na naši svatbu. Milovala Ondru. Věděla, že pro mně jako stvořený. Zamilovala si Adámka, který na ní dělal šibalské oči. A já vím, že i když v náš den nebude fyzicky přítomná, bude s námi. Je natolik paličatá, že si to nemůže nechat ujít. Vždyť si přece koupila ty šaty. Šaty na naší svatbu. Musí tam být. Nesmí nepřijít.
Ještě mi nedošlo, že babičku už neuvidím. Že nepřijdu do jejího bytu, kde mě vlídně uvítá ta shrbená, drobná paní s úsměvem na rtech. Nabídne mi čaj a bábovku, kterou zrovna jen tak upekla. Neřekne mi nejnovější drby o "holkách" z bytovek a neukáže mi nový přírůstek ve svém šatníku. Ale mně zbyla ta nejkrásnější vzpomínka. Svatební fotka babičky a dědy, která mi právě visí v ložnici. Budete navždycky s námi. Adámek o vás bude vědět všechno. Nezapomeneme. Nikdy.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.