Přeskočit na hlavní obsah

Proč to se mnou není jednoduché?

To má mnoho důvodů. Protože jsem rak v ascendentu střelce. Protože nedokážu nic nedělat a podle moderních trendů mám asi ADHD. Protože jsem paličatá. Protože se pořád snažím hledat a nenacházím. Protože mě zajímá pravda, ta opravdová. Protože jsem kritická. Protože mám vysoké nároky na všechny, včetně sebe sama. Protože chci být dobrá ve všem, co dělám. Protože jsem přecitlivělá. Protože mám hodně snů. 

Ascendent střelce je peklo i výhra zároveň

Nejsem astrolog, řeknu vám jen to, co o sobě vím za dobu, co se znám. A to je asi 3 roky. Tedy respektive 28 let, ale poznala jsem se teprve nedávno. A to ne zcela. Nechybí mi typické rysy raka - citlivá, rodinná, kreativní. Ovšem ten střelec, ten mi dává na frak - velké cíle a vize, malá trpělivost, silné ego, hledání a nenacházení, urputná cílevědomost. A tyto dva "panáčky" zkombinovat je někdy opravdu fuška.

Nic nedělání není pro mně

Tož, optejte se mého chotě. Možná ADHD, možná přebytek energie, možná obojí a možná nic. Neustále něco tvořím a tím něčím se snažím bez keců prosadit. No jo, jenomže jsem strašně urputná a občas nevidím a neslyším. Hnízdím, píšu, čtu, navlékám, háčkuju, snažím se být mámou a dostat od svého dítěte řádnou výchovu, kterou potřebuju, učím se, pracuju, leštím vodovodní baterie, běhám, ležím na podložce, cvičím jógu, lítám za synem po parku a všude kde se dá, přemýšlím, nespím.

Paličatá jako mezek

Co k tomu říct? Asi nic, protože to jsem zkrátka já. Snažila jsem se tuto vlastnost potlačit, ale je to většinou silnější než já.

Hledám a nenacházím

To, že hledám tu druhou z páru ponožek je jen začátek. Krom dalších hmotných věcí, jako jsou klíče od čehokoliv, nabíječka či telefon, pátrám i po těch hlubších, nehmotných věcech. Co je pravda, proč tu jsme, jak to všechno vzniklo, jak to, že děti tolik vědí, proč je ego takový životní soupeř, jaký je smysl všeho a podobně.


Ach ta kritičnost

Mám zkrátka vysoké nároky a to hlavně na sebe a ve všech směrech. Ráda bych všechno, ale neumím sama sebe uspořádat. Jsem vlastně chaotická a pak se za to kritizuju. Jsem svá, tichá a přesto neskutečně mluvná. A to potom přenáším i na ostatní a ráda bych se toho zbavila.

Pláču často, pláču ráda

Jsem citlivá. Hodně citlivá. Jako že kurva hodně. Dojímám se a klepe se mi bradička pokaždé, když babička přijede na Staré bělidlo. Jsem empatická, taktéž až moc. Je fajn nebýt z kamene, ale toto?


Komentáře

Okomentovat

Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...
Okomentovat
Další informace

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...
1 komentář
Další informace

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...
Okomentovat
Další informace