Přeskočit na hlavní obsah

Co jste možná nevěděli...

Každý si tím svým životem a tím svým světem kráčíme po svém. Různě měníme názory, postoje, nadhledy, pohledy i priority. Jedna kamarádka mi kdysi říkala, že lidi se nemění. Já si to ale nemyslím. Vlastně si myslím pravý opak. Lidé se mění a hodně.

To, že se v danou chvíli nějak chováme a zpětně si řekneme, že v tuto dobu bychom už dělali úplně něco jiného, to je naprosto normální. Člověk je podle mně tvor "houbovitý". Co to znamená? Že nasává vše, co právě potřebuje - bohužel někdy i to, co nepotřebuje.

Soudím li dle sebe, tak já jsem se tedy změnila hodně. Od kdy? Bylo to na etapy. Například po maturitě jsem naprosto přetransformovala svůj životní styl. Začala jsem přemýšlet o jídle a cvičit jógu. Změnila jsem se taky po nemoci mamky, kdy jsem si uvědomila, že padnout na samotné dno je jako lusknutím prstu. A že až na to dně člověk pozná, jak moc má sil. Změnila jsem se, když mi umřel děda. Změnila jsem se, když se mi narodili kluci. A nejvíc jsem se změnila, když jsem  veškeré své zkušenosti a prožitky dala dohromady. Začala jsem poznávat nové lidi, kteří mi k jakési transformaci pomohli a pomáhají stále. Viď Lukáši? :-)


A co jste možná nevěděli?

Že o věcech hodně přemýšlím a nejsem splachovací.

Že nemám ráda otevřené konce - jak v životě, tak ve filmech.

Že nejčastější důvod hádky mezi mnou a Ondrou je neutřená linka v kuchyni :D (to štve jeho - a mimochodem, já ji utírám, ale většinou se dostatečně netřpytí :D)

Že mám ty dráty v hubě už po druhé! A snad tedy naposledy.

Že nesnáším marmelády s kouskama.

Že jsem si párkrát prožila úzkost.

Že nesnáším pohádku O statečném kováři.

Že můj životní sen je pohladit si slona.

Že dokážu být pekelně vzteklá.

Že nesnáším zimu a lyže!


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...