Přeskočit na hlavní obsah

Pošlete váhu k šípku!

Jelikož jsem klasická žena a ještě ke všemu jsem nebývala moc sebevědomá, celý můj život se točil okolo jídla, váhy a těsných kalhot..

Jako malá jsem byla samá ruka, samá noha - jak říkal můj milovaný děda. Na základce vše dobrý a na střední jsem se začala dosti "zateplovat". Pamatuju si, že ve čtvrťáku jsem vážila 71 kilo. Necvičila jsem, takže to nebylo zpevněných 71 kilo. Madla lásky byla větší než pavlač a já jsem si dál jedla propečené rohlíky od Hankovce...

Něco se ale změnilo a jakmile jsem přičichla k józe, zcela "náhodou" se začala měnit i má strava. Nenutila jsem se do toho, šlo to ruku v ruce...Nicméně jsem se pořád vážila a byla jsem dost v depce, protože 68 nebylo moje vysněné číslo. A tak jsem měla různá období. Jedla jsem pravidelně, málo, skoro vůbec, jen večer, jen ráno a nic nějak nefungovalo. Proč? Protože jsem měla místo hlavy kalkulačku a v zrcadle jsem si viděla jako dělová koule..

Jo, možná můžete namítnout - vždyť jsi hubená, co blbneš! Jo, jsem a taky už ten problém nemám! Vyhodila jsem totiž baterky z váhy. 

Moje tělo zažilo různé etapy. Moje nejnižší váha v dospělosti byla 53 kilo, nejvyšší pak 79,5. Rozmezí je celkem velké. A teď, s odstupem času vím, že jsem měla v hlavě jasnej blok. Nelíbila jsem se sama sobě, připadala jsem si tlustá a vedomně jsem přibírala i ze vzduchu. Když jsem si ale vše urovnala, je to tak, jak má být. Nemám ponětí, kolik vážím - můj metr jsou džíny, které buď tlačí a nebo padají. Nic víc. 

79,5 kilo jsem vážila v den porodu Adámka. 53 přesně půl roku po jeho porodu. Ale až teď, co jsem našla rovnováhu v životě, mám ji i ve svém těle. Kašlu na pravidla, jen poslouchám svoje tělo. Jím dvakrát až třikrát za den. Nesnídám - první jídlo mám až kolem 12 dopoledne. Jedu přerušované půsty, piju celer a kefír, nejím maso, miluju hořkou čokoládu, prolévám se bylinkama, chroupu ořechy, zamilovala jsem si kafe. A přesně tohle mé tělo chce. 

Rovnováha je cesta ke štěstí. Od té doby, co dělám sport z lásky a ne z povinnosti, je to na mém těle vidět. A od té doby, co poslouchám sama sebe, se mi snadněji žije.

Holky, pošlete váhu do prdele!








Komentáře

Okomentovat

Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...
Okomentovat
Další informace

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...
1 komentář
Další informace

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...
Okomentovat
Další informace