Zápisník jedné Radky

Jsem ten typ ženy, která si dělá ráda věci po svém a hlavně, SAMA! Ovšem můj včerejší pokus o vánočku mě donutil k požití více domácího likéru, než je mým zvykem. A tak se mi motal jazyk i nohy. Od rodičů jsem si vykníkala domácí pekárnu po babičce. Je totiž skvělá na těsta. To ano, neobsluhuje li jí nějaký trotl, jako já. Bylo to asi takto: Jdu do Penny nakoupit suroviny na vánočku. Omylem  v Penny ukradnu dvě čokolády, které nebyly na vánočku. Rozumějte, nákup dávám pod kočárek, tudíž jsem tam odložila i dvě hořké čokolády v akci. Kdyby náhodou, pro strýčka příhodu. Když jsem vyndavala nákup u kasy, na čokolády jsem zapomněla a opustila prostor. Mého zločinu jsem si všimla až doma.  Vyklízím nákup a házím přísady do pekárny. Zapnu pekárnu. Bohužel ne na program "těsto", nýbrž na program "rychlé pečení". Všimnu si toho po hodině, když je z "těsta" upečená hrudka. Myju pekárnu, vyhazuji kejdu. Do pekárny házím přísady. Když zapnu pekárnu, zjist

Vánoce se blíží. To jste si jistě povšimli i bez mého upozornění. Tak co se snažím. Ale! Jedno jistě nevíte, nebo možná tušíte. A to, že já Vánoce prostě miluju! Jsem vánoční člověk. Možná jsem byla v minulém životě manželka pana Clause, nebo sobice Ruděna, nebo svatá Mária, matka Ježíška či tak něco. Kdyby Božský nehudroval, zdobila bych stromeček již v listopadu. Ovšem lamentuje, tudíž to provozuji až 23.12 večer.  Ke štědrovečerní večeři máme od všeho trochu. Nejím maso, ale vinnou klobásu a buřta na ohni jím (ovšem ne na Vánoce, to dá rozum, že). Bramborový salát je jasná věc, je to mé  nejoblíbenější jídlo ihned po čokoládě (tu mi včera zamknul Božský bůh ví kam. Prý to přeháním a mám žrát normálně). Můj taťka dělá klobásu obalenou v pistáciích, to je nejvíc nejlepší, na to se opravdu těším. No a letos poprvé s Áďou. Vím, že z toho bude mít prdlajs a nejvíc ho bude zajímat vánoční papír, ale což, já budu dojatá i tak. A jak se těšíte na Vánoce vy?

17.9.2016 byl druhý nejkrásnější den v mém životě. Ten první byl 8.2.2016 -  den, kdy se narodil můj syn Adam. Onen zářijový, leč deštivý den, byl dokonalý. Byl totiž svatební. Nechtěla jsem, aby soudruh oddávající plkal nějaké ohrané žblemci o věrném milování, které nepřeruší žádné zloby... A tak jsem se chopila brku a zapojila mozkové závity.. a psala, psala, psala... Bylo jednou jedno nádraží. Ale nebylo to obyčejné nádraží. Bylo začarované. Nežila tam baba Jaga, ani zavřené děti v chlívku.  Potkali se zde dva dobří lidé. Vy dva. Sedmnáctiletá dívka s hlavou v oblacích, která chtěla spasit svět.  O 3 roky starší kluk, kterého jakmile spatřila tak věděla, že vidí lásku, která přijde jen jednou za život.  Z ní to jako text nějakého hloupého amerického hitu, ale v tom klišé je najednou hluboká pravda. Budete se určitě smát, ale ti dva na sobě milují zdánlivé hlouposti. Radka se nikdy nepřestane smát téměř obřadnému způsobu, jakým myje Ondra nádobí, těm večerním chvilkám u tel

Tramtadadááá, mini Božskému je 10 měsíců. Možná bych měla dát to mini do uvozovek. On je totiž spíš maxi. Nechápu, jak mu může být 10 měsíců, když se před chvílí narodil. Tenkrát ze mně vylezl, teda spíš byl vyndán, malý tvoreček, který vapadal jako zmenšenina svého otce. Teď to vypadá, jako když se stal incest a měla jsem ho se svým otcem. Říká mu "klone". Bylo li by to možné, zapochybovala bych, zda jsem u početí byla a podezírala bych z onoho aktu Ondru a mého tátu. To však možné není, tudíž se stala genová hříčka. Malý maxi Božský je opravdu božský. Říká "táta, ezisi, etě, bác, cák a ham" (na to klade velký důraz). Neustále špulí hubičku a dělá tzv. "duck face" a vypadá při tom jak pan starosta (Langr?). Je velmi humorný. Zdá se, že má náturu komédie po své drahé matce, tedy mojí maličkosti. Leze jako ďábel, tudíž má stále odřená kolena. Štráduje si to okolo nábytku. Sedí jako pán. Dochází na mobilní toaletu Mcqueena. Jde mu to. Tleskám mu, což s

Přišlo mi přesně 13 dotazů na to, jak je na tom mé tělo teď, 10 měsíců po porodu. Popravdě mě moc nebaví o tom psát, je to takové povrchní téma, ale na druhou stranu co. Třeba vás naladím optimismem, že to prostě jde... Nebudu tady mlít něco o tom, že jsem tlustá , protože nejsem. Jsem docela hubená a ne, není to chvástání je to fakt a velká dřina. Nemyslete si, že to šlo samo. Tak tenhle typ fakt nejsem. Cvičím 6 dní v týdnů dynamickou a silovou jógu, 5 dní v týdnu cvičím 30minutovky na břicho a zadek, 7 dní v týdnu chodím denně 5-15 km, když se o něco ohýbám - dělám dřepy. Hlídám si jídlo. Nejím pečivo (pokud si ho občas dám, tak jen ráno). Večeřím jen zeleninu ve formě salátů, nikdy plnohodnotné jídlo jako svíčková se šesti. Jím čokoládu a to hodně, prý je to superpotravina :D Její množství je velké, konkrétnější ale nebudu :D Piju jen vodu. Žádné slazené cosi. Jím plankton pro rybičky, což je Chlorella :D Piju ječmen. Hltám Spirullinu. Zobu oříšky. Topím se v kafi (to není zdra

Inu, jali jsme se vydat na rodinný výlet. Tož nejeli jsme sami. Přibrali jsme ještě pár přátel, co stačí je mít a co uměj za to vzít. A tak jsme za to vzali, nastartovali své plechové oře a hurá směr Praha. Nutno podotknout, že tatínkové zprvu remcali. Někteří méně, jiní více a ti další byli na pěst mezi oči. Náš se řadil do kategorie "méně" a i tak bych mu dala jeden výchovný. No, nicméně cesta byla super. Adys spinkal, takže přípravu nepodcenil. Poté se v metru řádně naobědval. Polední menu skýtalo nášup v podobě dušené mrkve, brambor, cibulky a hrášku. Po výstupu z podzemní hromadné dopravy jsme se usnesli, že i rodiče by snesli oběd. Ach taková naivita. Všude plno. Šli jsme do Mekáče. Dala jsem si hranolky. A Muffin. Ten velkej čokoládovej. A perníkový latté. To velký, přeslazený. A po "obědě" směr Hamleys. Už jen Kevin a připadala jsem si jako v Améérice. Předražené hračky v regálech nekomentuji. To bych nekoupila ani náhodou. Vrcholem byl plyšový