Když se ohlédnu tak 10 let zpátky, byla jsem úplně jiná. Hrála si na něco, co jsem nebyla. Nebyly mi cizí pózy a odkývání názorů se kterými jsem nesouhlasila. Chtěla jsem, aby mě měli lidi rádi a proto jsem se snažila být jako oni.
Najednou se něco stalo a já jsem začala poznávat sebe sama. Uvědomila jsem si, že se nemusím chtít nikomu zalíbit. Nehrát divadlo na oko a snažit se jít s davem. Dneska už to vím. Nesnáším povrchnost a lidi bez špetky pokory. Nemám ráda malichernost a arogantní pozérství.
Je mi jedno, jaký mám v kapse telefon, hlavně že dělá hezký fotky a umí napsat esemesku. Fotky jsou důležitý, protože zachytí životní momenty, které si nedokážete uložit do hlavy. A proto je fajn mít dobrý foťák. Ale upřímně je mi zcela ukradený, jestli mám Jablko, Ostružinu nebo nějakou Šunku. Nepotřebuji předražený apárat, za jehož cenu bych mohla jet třeba s klukama k moři. Neodsuzuju, nepotřebuju.
Je mi jedno, jestli ten svetr, co mám na sobě je ze sekáče za 100 Korun, nehraju si na Zaru, Gant a podobný žrouty peněz a hlavně ega. Hlavně, že se cítím dobře a ve své kůži.
Je mi jedno, jestli jezdíme ve Škodovce, Renaultu nebo třeba dodávce. Hlavně že tam jedeme spolu a můžeme při řvoucím rádiu křičet oblíbenou písničku.
Je mi jedno, co kdo má a jak kdo vypadá. Hlavní totiž je, se nesrovnávat.
A víte co mi není jedno? Okamžiky. A ty nejsou vůbec žádný značkový. Jsou moje. Naše. Ty chvilky, kdy lítá Adámek po bytě a křičí na Ondru "tááááto, po céém". Pak se oba svalí na jednu hromadu a olizují si obličeje, štípají se do zadku, lechtají se. To je jejich vyjádření lásky. A to, když vidíte, nezajímáte se o Michaela Korse nebo Iphone 8 (nebo třeba 25, to je fuk).
Okamžiky, kdy Ondra navádí Adámka, aby mě plácl po zadku, protože máma má ten nejkrásnější zadek na světě. Chvíle, kdy se Bertík nahlas usměje. Rána, kdy mi Ondra udělá snídani a řekne že jsem krásná, i když se tak ani za mák necítím. Večery, kdy objímám Adámka a on najednou řekne "máma, láska".
A v těchto chvílích jsem klidně ve vytahaným svetru za stovku. A víte proč? Protože takhle prožitej den stojí a to!
Najednou se něco stalo a já jsem začala poznávat sebe sama. Uvědomila jsem si, že se nemusím chtít nikomu zalíbit. Nehrát divadlo na oko a snažit se jít s davem. Dneska už to vím. Nesnáším povrchnost a lidi bez špetky pokory. Nemám ráda malichernost a arogantní pozérství.
Je mi jedno, jaký mám v kapse telefon, hlavně že dělá hezký fotky a umí napsat esemesku. Fotky jsou důležitý, protože zachytí životní momenty, které si nedokážete uložit do hlavy. A proto je fajn mít dobrý foťák. Ale upřímně je mi zcela ukradený, jestli mám Jablko, Ostružinu nebo nějakou Šunku. Nepotřebuji předražený apárat, za jehož cenu bych mohla jet třeba s klukama k moři. Neodsuzuju, nepotřebuju.
Je mi jedno, jestli ten svetr, co mám na sobě je ze sekáče za 100 Korun, nehraju si na Zaru, Gant a podobný žrouty peněz a hlavně ega. Hlavně, že se cítím dobře a ve své kůži.
Je mi jedno, jestli jezdíme ve Škodovce, Renaultu nebo třeba dodávce. Hlavně že tam jedeme spolu a můžeme při řvoucím rádiu křičet oblíbenou písničku.
Je mi jedno, co kdo má a jak kdo vypadá. Hlavní totiž je, se nesrovnávat.
A víte co mi není jedno? Okamžiky. A ty nejsou vůbec žádný značkový. Jsou moje. Naše. Ty chvilky, kdy lítá Adámek po bytě a křičí na Ondru "tááááto, po céém". Pak se oba svalí na jednu hromadu a olizují si obličeje, štípají se do zadku, lechtají se. To je jejich vyjádření lásky. A to, když vidíte, nezajímáte se o Michaela Korse nebo Iphone 8 (nebo třeba 25, to je fuk).
Okamžiky, kdy Ondra navádí Adámka, aby mě plácl po zadku, protože máma má ten nejkrásnější zadek na světě. Chvíle, kdy se Bertík nahlas usměje. Rána, kdy mi Ondra udělá snídani a řekne že jsem krásná, i když se tak ani za mák necítím. Večery, kdy objímám Adámka a on najednou řekne "máma, láska".
A v těchto chvílích jsem klidně ve vytahaným svetru za stovku. A víte proč? Protože takhle prožitej den stojí a to!
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.