Zápisník jedné Radky

Možná bych to neměla psát takhle veřejně a navíc bez uvozovek, ale sakra, taky máte někdy dny, kdy chcete vaše dítě přizabít? Já ano, dnes. Až to bude číst nějaká matka, milujíc své dítě vždy, všude a za každých okolností, ráda bych na úvod řekla, že i já, ty svá robátka miluju, ale dneska mě tak serou, že nemohu použít ani slovo "štvou", protože je přespříliš mírné. :D Bertík je poměrně z obliga. Ten je vlastně hodný. Ovšem též mě trošku hecuje :D Dnes mě zesral durch mit komplett. Jakože bez nadsázky. Jdeme ven, převlékám ho, i s plenou, když tu najednou, hovno kam se podíváš.  Bylo to až tak vášnivé, že jsem měla kus na uchu. S Adámkem je to dnes lehce na štíru. Ten mě školí! Zaprvé počůral Charlesovi hlavu! Budiž mi útěchou, že to bylo venku. Situace to byla ale humorná. Bohdan trůnil u stromu, když tu náhle se chopil Didi příležitosti, stáhnul trenky a pokropil mu hlavu. Musela jsem Charlese umýt svým šamponem od Ryoru na růst vlasů :-), jelikož jeho došel a jinak

Už jsou to dva dny, co jsem se rozhodla udělat dobrý skutek. Myslím si, že bychom je měli dělat každý den. Nemusí být obří, stačí jen ty malé, které vás nic nestojí a ostatním mohou tolik pomoci. Například vynést starému pánovi tašku s nákupem do bytu. To jsem třeba udělala já včera, když jsem šla běhat a viděla ho, jak se chudák horko těžko kymácí s plnou igelitkou. Ale před dvěma dny jsem se rozhodla udělat jeden o trošku větší. Vydražit moji knihu pro Sofinku. Pro krásnou blonďatou holčičku, která z nějakého důvodu trpí. Znám ji. Chodila se mnou a s Adámkem na cvičení. Znám i její maminku. A možná proto mě vzal tento příběh tak za srdce. Myslíme si, že se nás ty kruté věci netýkají, ale pak se něco stane a jsou nám nakonec tak blízko... Hodně z vás mi píše, že už knížku má. Ale no a co? Vždyť jí můžete darovat třeba babičce, kamarádce, zkrátka někomu, komu udělá zase další radost. I kdybyste ji měli dát kolemjdoucímu na ulici, je to super! A víte co? Právě mi volala Sofinky ma

Pila v pátek večer (nejen) alkohol. Jakýkoliv alkohol , co teče, kdekoliv, kde se dá sedět. Tedy například víno u Labe, sekt ve vlaku, melounovou vodku na lavičce a tak. A teď jdu raději běhat. Cítím se jak Vlasta v Dívčí válce, když uběhnu svůj předem daný cíl. Mám neskutečnou radost, když nemám místo zadku placku, a mám až sadomasochistickou a sebetrýznící radost, když mě bolí pod dávkou pohybu tělo. Po kocovině mě bolelo teda taky. Nakupovala šestsetpadesátý boty , který stejně nebudu nosit,  dvacátoutřetí kabelku, na kterou se bude prášit na almaře nebo padesátej parfém, kterej mi ve výsledku vůbec nevoní a nakonec se vrátím k tomu původnímu. A teď? Třeba dneska jsem měla druhý Vánoce z toho, že jsem v Pepcu koupila sadu novejch talířů (ks za 29,-???). Hurá! Můžeme zase jíst! Strčila do huby všechno, velebnosti!   Hezky pěkně pečívko, koblížky, snad i Májku! A dnes? Miluju Lidl a jeho skvělý ovozel, ořechy a lupení! Děti krmím černou, červenou, žlutou čočkou, kvalitním masem, A

Rčení, že "s upřímností nejdál dojdeš" až tak neplatí. Ruku na srdce, kdo z nás je schopen unést pravdu? Tedy ne tu svoji, ale pravdu někoho druhého, třetího. Já si myslím že ten, kdo se nad názorem druhého dokáže povznést, zamyslet se a neurazit se, je opravdu borec, takže tomu klobouček! Téměř každá žena tvrdí, že její ideální partner by měl být mimo jiné právě upřímný. Ale sakra holky, co je to za kecy? :D Například já, já chci slyšet, že vypadám dobře, i když jsem zrovna jako zombie po probdělé noci s Albertem, nebo že jsem štíhlá a neskutečně přitažlivá, například ve 40. týdnu těhotenství. Která z nás chce slyšet, že prsa už láká gravitace, madla lásky mrkají pod tričkem, vrásky kolem očí jsou jak notová osnova a že po ránu, to je teda síla! Jo, někdy si říkám, když se ráno vynořím z kutlochu"tak tohle Sezimo, to ti nepřeju" :D Takže můj ideální partner mi říká milosrdné lži! S upřímností ať si vytře víte co...:D Kdyby vám byl parner nevěrný, chcete to vě

Jak jste mohli zbystřit, rozhodla jsem se 14 dní nelíčit. Vydržela jsem to 7, ale i to beru za úspěch. S fasádou, i bez kytu, jsem to pořád já. Někdy o trochu hezčí na pohled, ale pořád já. Trvalo mi 28 let, než jsem se odvážila předstoupit před lidi "nahá" (bez kalhotek a podprsenky jen před Božského, na Žižkově mě takto nepotkáte :D). Občas jsem si v mých sedmi dnech nanesla trošku tvářenky, ale tím to haslo. První dny jsem měla pocit, že každý kolemjdoucí hledí jen a jen na mně. Ne proto, že bych byla taková kost, ale proto, že jsem vypadala jako vyblitý lečo! Jak dny plynuly, najednou jsem si na sebe zvykla. Už jsem si nepřipadala tak "nijaká". Byla to docela pohoda. Mohla jsem si žmoulat oči a nikde jsem neměla černotu. Tak proč jsem vydržela jen 7 dní? Protože jsem se najednou chtěla cítit jako ženská! Dát si záležet a udělat se na oko krásnější. No a víte co? Božský si toho vůbec nevšiml. Řekl, že vypadám stejně. Snad myslel stejně dobře a ne stejně blbě

Můj táta je chlap, který všechno zvládne. Chlap, který o věcech nemluví a radši se se vším vypořádá sám. Chlap, který svou rodinu bezmezně miluje, ale nějak to neumí říct. V každém případě je to ale ten nejlepší táta, jakého mi mohlo být dopřáno. Zažili jsme toho hodně. A i když to někdy bylo opravdu zlé, on nikdy neodešel. Vždycky zůstal a dal věci do pořádku. Musí v něm být ohromná síla a vytrvalost, protože jen málokdo by se v určitých chvílích zachoval jako on. Tátu neskutečně miluju. Je tu jen jeden problém. Neumím to říct nahlas. Nevím proč. Někdy bych se nejradši rozeběhla, chytla ho kolo krku a držela ho. Myslím, že bych minuty jen brečela. Brečela štěstím, že ho mám. Nikdy jsem to ale neudělala. Asi se bojím. Jen vlastně nevím čeho. Táta je blíženec, já rak. Já potřebuju dávat city najevo, on moc ne. A možná v tom je ta bariéra. A proto to asi píšu. Mám pocit, že když vidím slova na obrazovce, je to jako bych to vyslovila nahlas. Ale zažila jsem neskutečný strach. Ne t