Můj táta je chlap, který všechno zvládne. Chlap, který o věcech nemluví a radši se se vším vypořádá sám. Chlap, který svou rodinu bezmezně miluje, ale nějak to neumí říct. V každém případě je to ale ten nejlepší táta, jakého mi mohlo být dopřáno.
Zažili jsme toho hodně. A i když to někdy bylo opravdu zlé, on nikdy neodešel. Vždycky zůstal a dal věci do pořádku. Musí v něm být ohromná síla a vytrvalost, protože jen málokdo by se v určitých chvílích zachoval jako on.
Tátu neskutečně miluju. Je tu jen jeden problém. Neumím to říct nahlas. Nevím proč. Někdy bych se nejradši rozeběhla, chytla ho kolo krku a držela ho. Myslím, že bych minuty jen brečela. Brečela štěstím, že ho mám. Nikdy jsem to ale neudělala. Asi se bojím. Jen vlastně nevím čeho.
Táta je blíženec, já rak. Já potřebuju dávat city najevo, on moc ne. A možná v tom je ta bariéra. A proto to asi píšu. Mám pocit, že když vidím slova na obrazovce, je to jako bych to vyslovila nahlas.
Ale zažila jsem neskutečný strach. Ne takový ten sobecký, ale opravdový. Můj táta je přece skála, ten tu bude navždy se mnou. Když se něco stane, zase to spolu zvládneme. Jenomže teď mi došlo, co když ne. Popadla mě panika. Chtěla jsem na něj zavolat "mám tě ráda, táto!".
A on opravdu jako skála je, protože zvládl další těžkou zkoušku.
Díky tátovi jsem z části taková, jaká jsem. Nechlácholí mě a říká věci napřímo. Umí to málokdo. Bez něj není domov domovem a rodina není rodinou.
Tati, jsi ten nejlepší! Děkuju ti, že jsi a že jsi to zase zvládnul na jedničku! Jsi třída tati!
Adámek-" Dědeška bolí srdíško, pofoukáme"
Zažili jsme toho hodně. A i když to někdy bylo opravdu zlé, on nikdy neodešel. Vždycky zůstal a dal věci do pořádku. Musí v něm být ohromná síla a vytrvalost, protože jen málokdo by se v určitých chvílích zachoval jako on.
Tátu neskutečně miluju. Je tu jen jeden problém. Neumím to říct nahlas. Nevím proč. Někdy bych se nejradši rozeběhla, chytla ho kolo krku a držela ho. Myslím, že bych minuty jen brečela. Brečela štěstím, že ho mám. Nikdy jsem to ale neudělala. Asi se bojím. Jen vlastně nevím čeho.
Táta je blíženec, já rak. Já potřebuju dávat city najevo, on moc ne. A možná v tom je ta bariéra. A proto to asi píšu. Mám pocit, že když vidím slova na obrazovce, je to jako bych to vyslovila nahlas.
Ale zažila jsem neskutečný strach. Ne takový ten sobecký, ale opravdový. Můj táta je přece skála, ten tu bude navždy se mnou. Když se něco stane, zase to spolu zvládneme. Jenomže teď mi došlo, co když ne. Popadla mě panika. Chtěla jsem na něj zavolat "mám tě ráda, táto!".
A on opravdu jako skála je, protože zvládl další těžkou zkoušku.
Díky tátovi jsem z části taková, jaká jsem. Nechlácholí mě a říká věci napřímo. Umí to málokdo. Bez něj není domov domovem a rodina není rodinou.
Tati, jsi ten nejlepší! Děkuju ti, že jsi a že jsi to zase zvládnul na jedničku! Jsi třída tati!
Adámek-" Dědeška bolí srdíško, pofoukáme"
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.