Zápisník jedné Radky

Myslím si, že pro mnoho žen znamená mateřství něco jako "stopku". To se mi ale nechce zdát. A už vůbec se mi nechce věřit, že to někdo tak opravdu má. Já si zkrátka stojím za tím, že by měl být člověk v jistém ohledu trošku sobec. Tím chci říct, nedávat do pozadí sama sebe.  Být mámou je bezpochyby velká změna. To nepopírám. Ovšem dost nesouhlasím s tím, abychom my, matky, žily jen a jen pro naše děti. Pokud by mě teď chtěl někdo chytit za slovíčko, ráda bych to ještě dovysvětlila. Nejde ani v nejmenším o to usurpovat svoje děti, zanedbávat je, nedávat jim najevo lásku, nehrát si, netrávit spolu čas. Nejde ani o to, jestli máte nebo nemáte hlídací babičky. Jde o nastavení. Nemusíte jezdit na Wellness víkendy několikrát do roka, není nutné být celý den sama. Přátelé, tady jde o hodiny. Jít si na hodinu zacvičit, dát si v klidu kávu, sníst oběd, čumět do zdi, zajít si občas na kosmetiku či masáž. Není nic špatného na tom zaplatit si na těch pár okamžiků chůvu na vození k

Adámek začal chodit do školky a Albik na WC misku. Jsou to změny, to vám povím. Jeden trousí hovna, druhý moudra! :D Po jakémsi přemlouvání sebe sama jsem se dopídila k názoru, že je dobré Bertíka zbavit plenek a seznámit Adámka se školkou. Aduš za sebou má druhý týden ústavní docházky a již střílí Amorovy šípy. Bětuška, ona vyvolená, dvou a půlletá "Lolitka" ho doslova uchvátila. V pátek mě s ní seznámil. Je rozkošná a vypadá jako Ádi sestra. Stejně kudrnatá a tmavooká. A asi ho fakt oblbla natolik, protože si Aduš přidal fazolky na kyselo. Ale nemyslete si, nebylo to tak sluncem zalité. První týden plakal on, i já. Tedy hlavně já, ale ne před ním. Adámek jen trošku kňučel při předání, ale poté si hrál a lovil Bětku. Já jsem doma plakala Bertímu na raménku. Teď, po týdnu školkové docházky, již nejsem tak citově labilní a vlastně přicházím na to, že je to celkem fajn. Mít doma jen jedno dítě, to je velká pohoda. Obléknu ho s prstem v nose a nohou za hlavou :D No, Be

Určitě to znáte sami. V životě i v partnerství zažíváte lepší dny, i ty horší a pak takové, které se vám vryjí do paměti. Nestane se vlastně ani nic zvláštního, jen to vaše bytí je najednou takové naprosto dokonalé. Jsem s Ondrou snad od vždycky. Ta naše roční pauza jako by se nikdy nestala. No, ve skutečnosti nás hodně posílila a utvrdila v tom, jak moc se máme rádi. Dneska byl přesně ten den dokonalého bytí. Podívala jsem se na něj a sakra, on se mi tak moc líbil! Nevypadal jinak, než jindy. Já vlastně ani nevím proč, ale říkala jsem si, že tenhle chlap je naprosto můj typ a kdykoli bych ho potkala na ulici, právě za ním se vždycky otočím. A možná si to namlouvám, ale zdálo se mi, že to dneska cítil dost podobně. Vypadal, jak když mě balí :-) Chyběl jen drink na báru :D Neustále mi lichotil a bylo mezi námi takové roztomilé napětí. Co z toho plyne? Že je asi úplně jedno, jak dlouho spolu dva lidé jsou. Důležité je, jak o svůj vztah pečují. Jestli mezi nimi nevymizí chemie, re

Pokud mám být upřímná, musím říci, že minimalismus nikdy nebyl mou přirozeností – až do teď. Byla jsem vychovávána v opravdovém nadbytku, kdy pro mě a mou sestru chtěli rodiče jen to nejlepší (což je logické) a často neznali hranice (vše mysleli jen v tom nejlepším a chtěli nám zkrátka dopřát - já jsem trošku krkavčí matka :-) Brala jsem to jako samozřejmost a připadalo mi zcela normální doma hromadit další a další věci… Dětský pokoj se jevil jakožto těsně před explozí, ale neustále do něj přibývaly další a další věci. Vánoce, narozeniny, svátky a příležitosti „jen tak pro radost“ k nám nesly nové dárky, které dělaly společnost těm starým. Neříkám, že jsem ty věci nechtěla - naopak.  De facto jsem neznala hodnotu peněz a měla jsem nepořádek nejen v pokoji, ale hlavně sama v sobě. Když se ohlédnu zpět, ve svých téměř třiceti letech žiji naprosto jinak (neříkám že lépe, ale jinak), než v tom samém věku žili moji rodiče. Nemám v plánu nic hromadit. Chci mít uklizeno v sobě a tím

Já si zkrátka myslím, že uplynulý rok každého tak trošku změnil. Vnímám to okolo sebe takřka každý den. A hlavně, vidím, jak jsem se změnila já . Když mi někdo bude chtít říct, že jsem jiná, tak mu to s radostí odkývnu. Loňský rok pro mě byl jedna velká smršť. Emoce, city, vztahy, práce - všechno bylo jako na horské dráze (ale té z Kroku za krokem). Rodilo se, umíralo, rozcházelo, vdávalo, hodně plakalo, transformovalo a vlastně se i nabývalo štěstí. Kdybych měla psát každičkou zkoušku, která mě potkala, možná by to vydalo na slabší knihu. Jediné, co bylo v předešlém roce stálé, byl můj vztah s Ondrou. Už kroutíte očima? Dle libosti. Jenomže víte co, my jsme zažívali druhé líbánky. Bylo to neskutečný. A jsem šťastná, že podobná vlna se přenesla i do toho dva devatenáct. Hodně jsem škobrtala a hledala se. Jako že fakt echt. Ale povedlo se. Já jsem já. Já vypadám jak já. Nemusím se schovávat za masky a pózy. Mám polodlouhé, celkem tmavé vlasy, často je nosím v bobku jako Tomáš Klus