Zápisník jedné Radky

Když jsem neměla děti, odsuzovala jsem ženy, teré na své děti řvou. Teď už ne, protože jsem velmi často jedna z nich. To vám najednou vznikne přetlak na hrudi a vy tu páru musíte vypustit. Včera jsem s Adámkem udělala dohodu - když se mu bude zdát, že už to fakt přeháním a jsem nesnesitelná, dá ruku na hrudník. Beze slov. A to samé i já, když mě bude vytáčet k prasknutí a nebudu chtít řvát. Včera večer to už použil, k tomu se usmál a pohladil mě. Musela jsem se pousmát a hned se mi přestalo chtít křičet. Mimochodem, na toto jsem nepřišla sama, ale inspiroval mě samozřejmě pan Dušek. Mimochodem Bertíkovi je to u prdele. V karanténě mi Adámek začal říkat velitelko a Albert pořád jenom jí. Dojídá jídlo po nás všech. Minulý týden na Ondru skoro nezbyl oběd. Ještě se u toho dožaduje piva. Když měl Albert videohovor s moji mamkou, řekl "babko stará, zavolej radši dědu" a bylo vymlováno :D Adámkovi chybí láska s Bětuškou a Terezkou - zdá se že si nemůže vybrat, což chápu,

To, že mám dvě děti víte. To že jsou naprosto rozdíné víte taky. Ale to, jak mě občas točí, to možná ještě nevíte. Tak prosím, zde to servíruji. Adam a Albert. Jeden narozen v roce 2016, druhý v 2017. V porodnici si ze mě dělali srandu, jestli je budu navštěvovat každý rok. Naštěstí jsme udělali plodící pauzu, protože zaprvné bych musela najet na Neurol ve vysokých dávkách a za druhé by z mých prsou nezbylo už tuplem nic. Ani ten náznak sáčků od mléka. Adam, citlivý, velmi rozumný - občas až moc, empatický a klidný! Albert - samoser, svéráz, hlava dubová, ale šašek a životní optimista. Zatímco Adam mě dostává svými moudry, Albert činy. Dnes, když jsem Bertodla po stopětapadesáté napomenula a omylem mi vystřelila ruka na jeho zadnici mi Adámek povídá "mami, můžeš mu to říct normálně snad". Podívala jsem se na něj a odpovídám, že jsem mu to řekla normálně stopadesátčtyřikrát. On ovšem pokračuje v mém vzdělávání "mami, já vím, že tě štvě, mě taky, ale víš, že když mu

Trvá mi poměrně dlouho, než si někoho pustím k tělu. Ano, jsem vlastně docela přátelská a snažím se na lidech vidět to dobré. Než se ale otevřu a pustím někoho do svého srdce, trvá to. Dřív to tak nebylo, všem jsem říkala všechno a tak jsem jim dala na stůl hned all in, což nebylo dobře. Lidé mým životem tak různě pluli. Přicházeli, odcházeli a pár jich zůstalo. Někdo nesnesl mou akčnost, cílevědomost, vervu. Jiný zase nedával přecitlivělost, impulzivitu a zranitelnost. Někdo mi nevěřil, někdo mě neposlouchal, někdo mi nevěnoval žádnou pozornost - nebyla jsem v jeho zorném poli. Já jsem dřív soudila. Pořád! Fakt pořád. Ta je taková, ten makovej, jenom já jsem bez chyby. Říkala jsem lidem, co chtěli slyšet a velmi často se to neslučovalo s mým já. Teď jsem před každým člověkem ta stejná a jedna jediná já. Spíš poslocuhám, než mluvím. Když se mě někdo zeptá tak odpovím, ale neříkám jeho vytouženou pravdu, říkám tu mojí - není to ani dobře, ani špatně, prostě to je. Když se s někým

Včera jsme s Ondrou vedli jeden z našich klasických rozhovorů a já jsem nakonec řekla, že mě asi mají lidi za exota. Ondra mi řekl, že ano, a že jich není málo. Na druhou stranu pak taky dodal, že díky mě, je lepším. Když byste vedle sebe postavili dvacetiletou Radku a tu dnešní, byla by každá úplně jiná. Ondra mě zná od mých šestnácti, tudíž těch mých fází a tváří poznal víc než dost. A přesto je pořád se mnou, miluje mě a stojí po mém boku. Dvacetiletá já měla hodně "přátel", ale taky hodně póz. Říkala co chtěli ostatní slyšet, viděla co si okolí myslelo, že by měla vidět. Nikdy neříkala svůj názor nahlas, protože žádný neměla. Myslela si, že čím víc kamarádů, tím lepší bude člověk. Měla sny, ale neměla odvahu si je plnit. Měla vždy ve všem velké štěstí, ale nikdy si toho nevážila. Líbila se chlapům, ale nikdy si to nemyslela. Nevěděla co chce v životě dělat, protože jí každý od všeho odrazoval. Byla ovce. Třicetiletá já je hodně svérázná a svá. Říká svůj názor nahlas