Já

Včera jsme s Ondrou vedli jeden z našich klasických rozhovorů a já jsem nakonec řekla, že mě asi mají lidi za exota. Ondra mi řekl, že ano, a že jich není málo. Na druhou stranu pak taky dodal, že díky mě, je lepším.

Když byste vedle sebe postavili dvacetiletou Radku a tu dnešní, byla by každá úplně jiná. Ondra mě zná od mých šestnácti, tudíž těch mých fází a tváří poznal víc než dost. A přesto je pořád se mnou, miluje mě a stojí po mém boku.

Dvacetiletá já měla hodně "přátel", ale taky hodně póz. Říkala co chtěli ostatní slyšet, viděla co si okolí myslelo, že by měla vidět. Nikdy neříkala svůj názor nahlas, protože žádný neměla. Myslela si, že čím víc kamarádů, tím lepší bude člověk. Měla sny, ale neměla odvahu si je plnit. Měla vždy ve všem velké štěstí, ale nikdy si toho nevážila. Líbila se chlapům, ale nikdy si to nemyslela. Nevěděla co chce v životě dělat, protože jí každý od všeho odrazoval. Byla ovce.

Třicetiletá já je hodně svérázná a svá. Říká svůj názor nahlas a velmi důrazně. Nelituje lidi, ani sebe. Nechce být litována, ale ráda cítí podporu a tu i ráda dává ostatním. Už ví, že štěstí není bod vzdálený kdesi ve vesmíru, ale že štěstí je teď a tady. Moje třicetileté já je dvěčné za každý nový nádech a nic nebere jako samozřejmost. Stále má v životě velké štěstí, ale už ví jak s tím naložit, aby ho mohla zúročit. Má málo přátel, ale už nejsou v uvozovkách. Je ráda sama a je si dobrým přítelem. Začala se sama sobě líbit a každé ráno se na sebe usměje.

Kdo ví, jaké bude třeba mé čtyřicetileté já a jestli vůbec bude. Kdo ví, kolik bude přátel a jestli se zase vrátí do uvozovek. Vím ale jedno - minulost ani budoucnost není. Je pouze teď. Je pouze mé současné já a na to jsem hrdá.