Tak jsem si řekla, že bych mohla zase sepsat nějaké ty perly z Radmilina života (v rodném listu mám RADKA, ale všichni mi říkají Radmilo, popřípadě Radmil - již jsem si zvykla). Tak tady máte takové útržky, které se staly. Myslím si, že jsou úsměvné (pokud jsou spíš trapné, prosím vás mlčte navždy :D)
Vždy jsem chtěla závodně tancovat. Získat vosí pas a ladné nožky. Doma řekli, že nikoliv. Podezřívali mě, že nemám dostatečný talent (já si teda myslím, že se jim nechtělo financovat drahé taneční úbory). Drahá matka mě tedy uchlácholila Sokolem (ne ptákem, ani Ondřejem). To mě sice bavilo, ale kruhy rozhodně nezastínily rytmy argentinského tanga. Po tělocvičné jednotě přišla na řadu keramika. Dobrý, ale taková z nouze ctnost. I tak tedy rodinná rada rozhodla, že budu docházet na judo...
Hm...kimono bylo těžký jako kráva a byly jsme tam jediné dvě dívky (má kamarádka Míša, kterou rodiče taktéž donutili, to vzdala ihned po druhé hodině). Já jsem to dotáhla až na první závody. Tož odhodlání, to jsem měla. No jo, ale já - tenkrát vážící 45 kg- jsem neměla do své kategorie soupeře. A ONA TLUSTÁ POLKA - vážící 78 kg - taktéž ne. Dali nás tedy do společného souboje. Jen malíčkem do mě šťouchla a již jsem jako ta slíva k zemi padala (nestačila jsem ani použít ten chvat kesagatáme, nebo jak se to jmenuje). Mlátila jsem do podložky jako smyslů zbavená. Rozhodčí si asi myslel, že mám tik nebo co a mé výzvy k ukončení boje nedbal.
Celá přidušená jsem se nakonec odvalila z místa ataku. A jak to skončilo? Měla jsem zlomenou klíční kost, přetrhané vazy v koleni a psychické trauma. To byly první a poslední závody. A tím skončila i kariéra judistky..
Jak Radmila k JUDU přičichla..
Vždy jsem chtěla závodně tancovat. Získat vosí pas a ladné nožky. Doma řekli, že nikoliv. Podezřívali mě, že nemám dostatečný talent (já si teda myslím, že se jim nechtělo financovat drahé taneční úbory). Drahá matka mě tedy uchlácholila Sokolem (ne ptákem, ani Ondřejem). To mě sice bavilo, ale kruhy rozhodně nezastínily rytmy argentinského tanga. Po tělocvičné jednotě přišla na řadu keramika. Dobrý, ale taková z nouze ctnost. I tak tedy rodinná rada rozhodla, že budu docházet na judo...
Hm...kimono bylo těžký jako kráva a byly jsme tam jediné dvě dívky (má kamarádka Míša, kterou rodiče taktéž donutili, to vzdala ihned po druhé hodině). Já jsem to dotáhla až na první závody. Tož odhodlání, to jsem měla. No jo, ale já - tenkrát vážící 45 kg- jsem neměla do své kategorie soupeře. A ONA TLUSTÁ POLKA - vážící 78 kg - taktéž ne. Dali nás tedy do společného souboje. Jen malíčkem do mě šťouchla a již jsem jako ta slíva k zemi padala (nestačila jsem ani použít ten chvat kesagatáme, nebo jak se to jmenuje). Mlátila jsem do podložky jako smyslů zbavená. Rozhodčí si asi myslel, že mám tik nebo co a mé výzvy k ukončení boje nedbal.
Celá přidušená jsem se nakonec odvalila z místa ataku. A jak to skončilo? Měla jsem zlomenou klíční kost, přetrhané vazy v koleni a psychické trauma. To byly první a poslední závody. A tím skončila i kariéra judistky..
Jak Radmila po držce dostala..
První společná dovolená s Božským. Byli jsme spolu již celý rok. Inu drahý Ondřej mě vyzval k pobytu na Sázavě. Tož nejeli jsme sami, vydala se celá parta Hic. Přebývali jsme v tábornické chatce spolu s Lukášem a Danielou. Spali jsme v patérku, postele spojené. Lehávali jsme v tomto seřazení - Daniela, Lukáš, Ondra a já. Takové manželské přístaviště pro čtyři...
Jednoho dne, když jsme již k spánku uléhali, jsem v rohu místnosti, přesně nad svým kanafasem, zbystřila pavouka. Musela jsem si s Božským vyměnit místo, jinak bych skonala. Spala jsem tu noc tedy vedle Lukáše (ten šel spát až o hodně později, o záměně tedy nevěděl).
Božský byl nalitý jak Dán a chrápal jako prase. Lukáš ho několikrát slovně napomenul, ať chrapotu ihned zanechá. Božský nedbal. Lukáš mlaskal, Božský opět nedbal. Po nesčetném slovním pokárání se Lukáš rozzuřil a pěstí udeřil Božského do břicha. Nuže nic se nedělo, ten chrápal z vesela dál. Lukáš ránu opakoval. Božský nadále pěl své árie.
Po páté ráně, kdy jsem se dechu zmohla, jsem Lukášovi sdělila, že nebije Ondřeje, ale nebohou Radmilu. Kdybych měla sil, jistě bych mu tuto důležitou informaci oznámila dříve. Želbohu byly jeho rány natolik bolestivé, že jsem hlásku vydat nemohla...
A dopadlo to tak, že Ondra chrápal až do svítání a já jsem byly zbitá až hanba...:D
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.