Přeskočit na hlavní obsah

Já a váha? K čertu s ní!

Občas se mě ptáte, co já a jídlo. Co já a životní styl. Ale však vy to víte. Hrany občas, smažák občas, ovšem tuze ráda, čokoládu často a ořechy denně. Co na to moje tělo? Čím víc cvičím a zdravěji jím, tím více vážím.

Včera večer jsem váhu odnesla do sklepa. Často mě sere, hádáme si a mohla by přijít k úrazu. Pokud se bude chtít zvážit Božský, ať jde do sklepení, kde najde nejen tuto skleněnou dámu, ale i velkou zásobu alkoholu :D

Za svůj život jsem na váze viděla již různá numera. Zvláštní je, že i když jsem v různých etapách vážila stejně, tělo vypadalo zcela jinak. Mé maximum bylo 78 kilo. Chvála Bohu to bylo v den porodu s Amamem. Nejhůř jsem vypadala na střední, když jsem vážila rozkydlých 67 kilo. To jsem měla madlata lásky z Černé pri Čopě až do Aše. Paradoxně se do mně v této době zamiloval Ondřej. Dnes mi ale říká, ať se do této podoby již nedostávám. Nejhubenější jsem byla na naši svatbu - 54 kilo. Nic moc. Byla jsem fakt vychrtlá a v místě kozic byly téměř prohlubně. Nejlépe se cítím na 60 kilech. Teď mám asi 63 kilo. Ale hezkých 63. Je to tím, že opravdu hojně cvičím a tak jsem celkem svalem lemovaná (ne po obědě).

Takže váha? Blbos, vztek, škatulkování, póza, strach, domněnky, ovlivňování a předsudek. Trvalo mi to dlouho, ale došla jsem si k tomu. Nebudu se vážit, ale budu se hodnotit dle těsných či volných kalhot! A to jestli je na mém břiše jedna velká buchta, nebo vyrýsovaný pekáč, poznám i bez váhy!

Rozlučka se svobodou, červen 2016

Léto 2016, po porodu Adámka



duben 2016, po porodu Adámka


Měsíc po porodu Adámka

před týdnem


Červen 2016, rozlučka se svobodou

Svatba, září 2016


6.měsíc, těhotenství s Bertíkem

Srpen 2017, měsíc před porodem Bertíka

3 měsíce po porodu Bertíka

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...