Ano, někdy se ví, co Bůh chystá, ale hodně často o tom nemáme ani tušení...
Párkrát v životě jsem se potkala se smrtí. Sáhla na rameno lidem okolo mně. A víte jak si ji představuju? Jako nádhernou, éterickou vílu, která není zlá, ale naopak, je velmi přívětivá. Chytne nás za ruku, převede nás přes most a my začínáme další etapu "života".
Už několikrát v životě jsem si uvědomila, že i lidé, o kterých jsem si myslela, že tu budou navždy, odejdou. Myslela jsem si, že mi můj děda bude vyprávět příběhy navždy. Jednou mi ale tu pohádku řekl naposledy a od té doby už zní jen v mé hlavě. Byla jsem si jistá, že člověk, který nikdy nezemře, je máma. Když se ji ale tenkrát dotkla, byť jen na okamžik, ta éterická víla, došlo mi, že i moje máma tu nebude pořád. A stejně táta. Ten silný chlap, který si dělá ze všeho srandičky a zřídkakdy dá najevo city. Ten přece s tou vílou nepůjde. Ale jo, on už s ní několikrát taky málem šel. A nakonec mi došlo, že s ní půjdeme všichni. Bez výjimky.
Nikdy nepřestanu být smutná ze ztrát blízkého člověka. Jen to píšu a mám oči plné slz. Ale teď už vím, že smrt není špatná - je to jen proces, který musíme zažít, abychom se znovu setkali. Kdybych to reálně nezažila, asi si tím nebudu tak jistá. Náš Albert má duši mého dědy - zeptejte se kohokoli z rodiny a dostanete stejnou odpověď. Jeho nebesky modré oči (neznám nikoho, kdo by měl takovou barvu - jen dědu a Bertíčka), rozkošné zoubky jako noty na buben, smysl pro humor, elán a chuť do života - to vše je jasný důkaz, že život nekončí. Život je nekonečný koloběh a sled událostí, které prožíváme stále dokola. Kolikrát už jsme se mohli narodit? Možná bychom to ani nespočítali. Kolik rolí jsme si už zahráli? Kolikrát zemřeli?
Ano, smrt je součástí našich životů a až když si uvědomíme svoji vlastní smrtelnost, můžeme žít. Já jsem si ji uvědomila ve svých třiceti. A vlastně, když tak nad tím přemýšlím, číslo 30 mi přineslo mnohá prozření, pochopení a hlavně mír sama v sobě.
A i když jsem stále smutná, že už nemůžu dědu obejmout a vlepit mi pusu na tvář. I když stále vidím babičku, jak rozkošně krčí nos, když jí padají brýle. I když stále slyším druhého dědu brblat a vtipně nadávat. A i když si stále pamatuju ten den, kdy umřela Katka a bylo mi teprve 8 - jsem šťastná, protože moje srdce je díky tomu plné lásky. Chybí mi jejich fyzická přítomnost, zvuk jejich hlasu, gesta, horké kakao se škraloupem od babičky, dědův smích, Katky klidný pohled. To všechno mi chybí. Ale mám velmi moudrého syna, který mi řekl "Maminko, zavři oči a řekni, koho chceš vidět. On přijde od andělů. A víš jak to poznáš? Začne ti do vlasů foukat vítr - to tě objímá." Já nevím, jak na to Adámek přišel, ale neskutečně mě jeho slova dojala a vím, že má pravdu. Vždyť víš, srdce nehasnou...
A ano, vím, že jednou odejde máma, táta a já budu cítit černo, prázdnotu a neskutečnou křivdu. Budu se cítit sama, protože máma je moje nejlepší kamarádka a táta ochranná ze. Nikdy nebudu připravená na odchod kohokoli blízkého. Ale teď už vím, že smrt není trest. Smrt je přestupní stanice a my se zase všichni potkáme.
Děkuji Karle, že jste byl a že vaše píseň mohla zaznít v den naší svatby s Ondrou.
Párkrát v životě jsem se potkala se smrtí. Sáhla na rameno lidem okolo mně. A víte jak si ji představuju? Jako nádhernou, éterickou vílu, která není zlá, ale naopak, je velmi přívětivá. Chytne nás za ruku, převede nás přes most a my začínáme další etapu "života".
Už několikrát v životě jsem si uvědomila, že i lidé, o kterých jsem si myslela, že tu budou navždy, odejdou. Myslela jsem si, že mi můj děda bude vyprávět příběhy navždy. Jednou mi ale tu pohádku řekl naposledy a od té doby už zní jen v mé hlavě. Byla jsem si jistá, že člověk, který nikdy nezemře, je máma. Když se ji ale tenkrát dotkla, byť jen na okamžik, ta éterická víla, došlo mi, že i moje máma tu nebude pořád. A stejně táta. Ten silný chlap, který si dělá ze všeho srandičky a zřídkakdy dá najevo city. Ten přece s tou vílou nepůjde. Ale jo, on už s ní několikrát taky málem šel. A nakonec mi došlo, že s ní půjdeme všichni. Bez výjimky.
Nikdy nepřestanu být smutná ze ztrát blízkého člověka. Jen to píšu a mám oči plné slz. Ale teď už vím, že smrt není špatná - je to jen proces, který musíme zažít, abychom se znovu setkali. Kdybych to reálně nezažila, asi si tím nebudu tak jistá. Náš Albert má duši mého dědy - zeptejte se kohokoli z rodiny a dostanete stejnou odpověď. Jeho nebesky modré oči (neznám nikoho, kdo by měl takovou barvu - jen dědu a Bertíčka), rozkošné zoubky jako noty na buben, smysl pro humor, elán a chuť do života - to vše je jasný důkaz, že život nekončí. Život je nekonečný koloběh a sled událostí, které prožíváme stále dokola. Kolikrát už jsme se mohli narodit? Možná bychom to ani nespočítali. Kolik rolí jsme si už zahráli? Kolikrát zemřeli?
Ano, smrt je součástí našich životů a až když si uvědomíme svoji vlastní smrtelnost, můžeme žít. Já jsem si ji uvědomila ve svých třiceti. A vlastně, když tak nad tím přemýšlím, číslo 30 mi přineslo mnohá prozření, pochopení a hlavně mír sama v sobě.
A i když jsem stále smutná, že už nemůžu dědu obejmout a vlepit mi pusu na tvář. I když stále vidím babičku, jak rozkošně krčí nos, když jí padají brýle. I když stále slyším druhého dědu brblat a vtipně nadávat. A i když si stále pamatuju ten den, kdy umřela Katka a bylo mi teprve 8 - jsem šťastná, protože moje srdce je díky tomu plné lásky. Chybí mi jejich fyzická přítomnost, zvuk jejich hlasu, gesta, horké kakao se škraloupem od babičky, dědův smích, Katky klidný pohled. To všechno mi chybí. Ale mám velmi moudrého syna, který mi řekl "Maminko, zavři oči a řekni, koho chceš vidět. On přijde od andělů. A víš jak to poznáš? Začne ti do vlasů foukat vítr - to tě objímá." Já nevím, jak na to Adámek přišel, ale neskutečně mě jeho slova dojala a vím, že má pravdu. Vždyť víš, srdce nehasnou...
A ano, vím, že jednou odejde máma, táta a já budu cítit černo, prázdnotu a neskutečnou křivdu. Budu se cítit sama, protože máma je moje nejlepší kamarádka a táta ochranná ze. Nikdy nebudu připravená na odchod kohokoli blízkého. Ale teď už vím, že smrt není trest. Smrt je přestupní stanice a my se zase všichni potkáme.
Děkuji Karle, že jste byl a že vaše píseň mohla zaznít v den naší svatby s Ondrou.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.