Vlastně úplně nevím, jestli jsem ta pravá osoba, která by mohla radit. Ale spíš než rady, vám řeknu moji cestu. Mít zdravé sebevědomí je super, ale k jeho získání vede často trnitá cesta.
Celé dospívání, pubertu a vlastně už i velkou část dospělého života jsem žila s pocitem, že nejsem hezká, dost chytrá, dost vtipná, dost úspěšná a Bůh ví co ještě. Ale asi nejvíc jsem bojovala s pocitem ošklivosti. Nepřipadala jsem si ani trošku hezká a navíc jsem nebyla nikdy spokojená se svoji postavou. A čím méně jsem si věřila, tím více to bylo vidět - ošklivá pleť, zničené vlasy a né že bych byla tlustá, ale rozhodně jsem nebyla hubená. Zmocňoval se mě pocit, že nic neumím a že se nemůžu v žádném odvětví prodat, protože na to zkrátka nemám.
Opět s příchodem třicítky nastal zlom - je to můj nejlepší vyzkoušený věk :-) V "třicítce" se cítím zkrátka jako ryba ve vodě. Dala jsem si rovnátka na křivé zuby, opravdu hodně se věnuju pohybu a psaní. Poprvé v životě mám touhu po dlouhých vlasech a zbavuju se předsudků vůči sobě. Chci se začít chovat víc jako žena a potlačit toho dominujícího kluka v sobě. Odstraňuju ze svého šatníku černou a chci ho nechat rozkvést. Už dokonce snesu i bílé a růžové tričko :-)
Konečně vím, že psaní je můj život. A taky vím, že ty workshopy a probděné noci u online kurzů měly svůj smysl. Od té doby co si věřím profesně, jako bych rozkvetla i v osobním životě. Když jsem se podceňovala, neštěkl po mně ani pes. Opravdu. Ale když jsem začala budovat svoji sebedůvěru, otevírají se dveře. Ale stojí za tím velké úsilí a hodně práce. Nic nemám zadarmo. do noci studuju, čtu nebo píšu. Využívám každou volnou chvilku k sebezdokonalování. A stále razím své vytetované heslo "přes překážky ke hvězdám".
Co se krásy týče, stále si o sobě nemyslím, že bych byla prvoplánově hezká. Ale rozdíl tu je. dokážu přijmout lichotky (i od sebe), cítit se hezky i bez řasenky, procházet se ve spodním prádle po bytě a vyfotit se v plavkách. Už vím, že na každé ženě (respektive člověku) je něco krásného. Ale veškerá krása vyzařuje zevnitř. A potom už je jedno, jestli vážíte 40 nebo 60 kilo. Jde jen o to, v čem se cítíte dobře. Několikrát jsem byla svědkem situace, kdy v baru byly dejme tomu dvě holky. Jedna vysoká, štíhlá, dokonalá mani, vystínované obočí, rtěnka dotažená k dokonalosti. Vypadala tak, že jsem z ní mohla mít klidně i mindrák. Druhá oplácaná, jen se zdravíčkem na tvářích a vlasech smotaných v drdolu. Muži se točili okolo té druhé. Proč? Protože na první pohled vyzařovala zdravou sebeláskou, bez předsudků a bez póz. Ta první, ač byla bez pochyby krásná, to o sobě nevěděla. Neměla zdání, že stačí jen změnit vnitřní přístup a bude jí celý svět ležet u nohou.
Svůj svět si tvoříme sami. Každý ten svůj. A je pouze na nás, jak si ho poskládáme.
Celé dospívání, pubertu a vlastně už i velkou část dospělého života jsem žila s pocitem, že nejsem hezká, dost chytrá, dost vtipná, dost úspěšná a Bůh ví co ještě. Ale asi nejvíc jsem bojovala s pocitem ošklivosti. Nepřipadala jsem si ani trošku hezká a navíc jsem nebyla nikdy spokojená se svoji postavou. A čím méně jsem si věřila, tím více to bylo vidět - ošklivá pleť, zničené vlasy a né že bych byla tlustá, ale rozhodně jsem nebyla hubená. Zmocňoval se mě pocit, že nic neumím a že se nemůžu v žádném odvětví prodat, protože na to zkrátka nemám.
Opět s příchodem třicítky nastal zlom - je to můj nejlepší vyzkoušený věk :-) V "třicítce" se cítím zkrátka jako ryba ve vodě. Dala jsem si rovnátka na křivé zuby, opravdu hodně se věnuju pohybu a psaní. Poprvé v životě mám touhu po dlouhých vlasech a zbavuju se předsudků vůči sobě. Chci se začít chovat víc jako žena a potlačit toho dominujícího kluka v sobě. Odstraňuju ze svého šatníku černou a chci ho nechat rozkvést. Už dokonce snesu i bílé a růžové tričko :-)
Konečně vím, že psaní je můj život. A taky vím, že ty workshopy a probděné noci u online kurzů měly svůj smysl. Od té doby co si věřím profesně, jako bych rozkvetla i v osobním životě. Když jsem se podceňovala, neštěkl po mně ani pes. Opravdu. Ale když jsem začala budovat svoji sebedůvěru, otevírají se dveře. Ale stojí za tím velké úsilí a hodně práce. Nic nemám zadarmo. do noci studuju, čtu nebo píšu. Využívám každou volnou chvilku k sebezdokonalování. A stále razím své vytetované heslo "přes překážky ke hvězdám".
Co se krásy týče, stále si o sobě nemyslím, že bych byla prvoplánově hezká. Ale rozdíl tu je. dokážu přijmout lichotky (i od sebe), cítit se hezky i bez řasenky, procházet se ve spodním prádle po bytě a vyfotit se v plavkách. Už vím, že na každé ženě (respektive člověku) je něco krásného. Ale veškerá krása vyzařuje zevnitř. A potom už je jedno, jestli vážíte 40 nebo 60 kilo. Jde jen o to, v čem se cítíte dobře. Několikrát jsem byla svědkem situace, kdy v baru byly dejme tomu dvě holky. Jedna vysoká, štíhlá, dokonalá mani, vystínované obočí, rtěnka dotažená k dokonalosti. Vypadala tak, že jsem z ní mohla mít klidně i mindrák. Druhá oplácaná, jen se zdravíčkem na tvářích a vlasech smotaných v drdolu. Muži se točili okolo té druhé. Proč? Protože na první pohled vyzařovala zdravou sebeláskou, bez předsudků a bez póz. Ta první, ač byla bez pochyby krásná, to o sobě nevěděla. Neměla zdání, že stačí jen změnit vnitřní přístup a bude jí celý svět ležet u nohou.
Svůj svět si tvoříme sami. Každý ten svůj. A je pouze na nás, jak si ho poskládáme.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.