Zápisník jedné Radky

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit.

A tak se narodila. Druhá knížka, mé čtvrté dítě :-) Plním si touhu psát a sny se stávají skutečností. Psaní mi evokuje určitou formu terapie a jelikož jsem duší silný introvert, vypisuju se sama ze sebe. O čem knížka je? Hodně lidí se mě na to ptá, ale já neumím jednoznačně odpovědět. Každý si v ní asi najde to, co v daný okamžik potřebuje. Mým cílem bylo ale sdělit, že máme žít, ne jen existovat . Ať každý den stojí za to a že nic není nemožné! Hlavní hrdinka, Amálka, je takové mé alter ego a žije tak, jak já se často bojím. Ale motivuje mě a žene kupředu! Knížka má úžasné ohlasy. Doufala jsem v to, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nadšení bude až takové. Možná je právě Amálka ta, kterou každý z nás potřebuje určitým způsobem znát a mít po boku. Křest knihy byl... nezapomenutelný! Na jedné kupě se sešli tak krásné energie. Žádná zášť, nepřejícnost, kritika nebo prskavá ega. Všude okolo sebe jsem cítila jenom pokoru, radost z bytí jako takového a viděla jsem jen šťastné oči

Co vidíte v zrcadle, když v něm spatříte svůj odraz? Já jsem hodně dlouho viděla asi nějaké své alterego. Ale prý to tak ženy mívají. Vidí zcela odlišnou "realitu", než vidí ostatní. A je hodně zajímavé, že chlapi to mají většinou úplně opačně, než ženy - jen tak mimochodem, vidím to doma a hnedle třikrát. Adámek se rád kochá svým obrazem, jakožto i jeho rodný otec. Oba se pochválí, zhodnotí, že je to kvalitní matroš a jdou dál. Bertík si vždy uhladí ófu, pozdraví Bertíka, který je podle něj kocoulek a jde. A já? Až donedávna jsem viděla ošklivou a věčne tlustou holku. Vše se zlomilo zase tou mojí třicítkou. Ano, vím, že ji neustále omýlám, ale byl to pro mě vážně velký průlom. Koukala jsem na sebe do toho zrcadla a viděla jsem nijakou, nevýraznou slečinku s tlustým břichem a placatým zadkem. Jednou jsem se zeptala Ondry, co si o tom myslí. On byl úplně v šoku. Nechápal, proč by se sám sobě neměl líbit, proč by se neměl mít rád a proč to sakra mám takhle já? A z jeho údiv

Dlouho jsem vám nic nenapsala. Víte proč? Protože jsem toho hodně sdělovala sama sobě. Transformace, která u mě probíhá je neuvěřitelná. Jsem něco jako pozorovatel svého vlastního já. Někdy mám pocit, jako bych se sama na sebe koukala a sledovala nějaký film. Vystoupím, nehodnotím, nesoudím a jen jsem. Jsem v přítomnosti. Něco ve mně se mění, citlivost a intuice se zvyšují a já jsem neskutečně š'tastná. Našla jsem sama sebe, respektive jsem na té nejlepší cestě ke svému já. Chápu se. Konečně se chápu a opouštím vzorce, ve kterých jsem v minulosti uvízla. A je to tak osvobozující. Nedávno se mě opět snažila mysl přelstít.Doslova mi tlačila klíny do hlavy a hnojila ego, které se mi už dařilo hezky zahnat do kouta.Věděla jsem co je to za hru. Nepřistoupila jsem na její pravdila. A ikdyž jsem zpočátku měla tendence pdolehnout, nakopala jsem ji zadek. Taky se vám to stává? Přijde mi až úsměvné, že současně s vnitřní přeměnou se děje i ta vnější. Když se podívám, jak jsem

Když jsem neměla děti, odsuzovala jsem ženy, teré na své děti řvou. Teď už ne, protože jsem velmi často jedna z nich. To vám najednou vznikne přetlak na hrudi a vy tu páru musíte vypustit. Včera jsem s Adámkem udělala dohodu - když se mu bude zdát, že už to fakt přeháním a jsem nesnesitelná, dá ruku na hrudník. Beze slov. A to samé i já, když mě bude vytáčet k prasknutí a nebudu chtít řvát. Včera večer to už použil, k tomu se usmál a pohladil mě. Musela jsem se pousmát a hned se mi přestalo chtít křičet. Mimochodem, na toto jsem nepřišla sama, ale inspiroval mě samozřejmě pan Dušek. Mimochodem Bertíkovi je to u prdele. V karanténě mi Adámek začal říkat velitelko a Albert pořád jenom jí. Dojídá jídlo po nás všech. Minulý týden na Ondru skoro nezbyl oběd. Ještě se u toho dožaduje piva. Když měl Albert videohovor s moji mamkou, řekl "babko stará, zavolej radši dědu" a bylo vymlováno :D Adámkovi chybí láska s Bětuškou a Terezkou - zdá se že si nemůže vybrat, což chápu,