Včera se mi stala velmi zvláštní věc, která ve mně vyvolala dávno prožité pocity. Myslela jsem si, že už to mám za sebou. Ale omyl. Za sebou to mám až teď. Až teď jsem pochopila...
Jako každé ráno jsem šla na vlak. Denní rutina. Na nástupišti jsem najednou spatřila známou tvář. V prvním okamžiku se mi na moment zatmělo před očima a cítila jsem se jako v mrákotách. Na povrch se vyrojil obrovský smutek a slzy zaplavily moje oči. Jako by to bylo včera, co mi řekli, že dědeček umřel. Utekla jsem ze školy a nemohla přestat plakat. Nebyl to jenom otec mojí mamky. Byla to spřízněná duše, která vždy věděla, co ta moje dětská osobnost potřebuje. Už to bude snad 10 let. Přesně nevím. Nepočítám.
Po pár vteřinách mi došlo, že ten pán kterého vidím, není můj milovaný děda. Byl to jeho bratr. Několik let jsem ho neviděla a nemohla jsem uvěřit, jak moc se mu podobá.První myšlenka, která mě napadla byla, že se mu musím vyhnout - aby mě neviděl. Ihned jsem změnila názor. Nakonec mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Nesměle jsem okolo něj prošla a pozdravila. Nepoznal mě. Nastoupila jsem do vlaku a jako každý den jela do práce. Dneska to ale nebylo stejné. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mého dědu už nikdy neuvidím. Padl na mě obrovský smutek a bezmoc. Otevřela jsem knížku a začala číst...
"Ach Šalamoune!" vykřikla Sára a padla na kolena do sněhu. "To je hrůza! Podívej co ti to udělali!" Šalamoun umíral. "To nic není Sáro" řekl Šalamoun Sáře. "Ale Šalamoune, vždyť krvácíš. Podívej na tu krev všude kolem. " " Všechno je v pořádku. Všechno je vždycky v pořádku". Sára k němu přilezla po kolenou, jednou rukou mu podepřela záda a druhou mu uhlazovala peříčka pod bradou. Po Sářiných tvářích se kutálely slzy. "Sáro, nepleť si tuhle polámanou hromádku kostí a peří s tím, kdo Šalamoun doopravdy je. Tohle tělo je jen ohnisko pohledu, prostředek k tomu, abys viděla mnohem víc. Stejné je to i s tvým tělem, Sáro. Ty nejsi toto tělo, Sáro. Je to jen prostředek , který momentálně používáš a který tomu, kdo doopravdy jsi, umožňuje hrát si, růst a radovat se. Já neumírám, protože nic takového jako smrt neexistuje. Je sice pravda, že tohle tělo nebudu používat, ale ono už je stejně staré a celé ztuhlé. Ale Sáro, naše přátelství je věčné. To znamená, že kdykoli si budeš chtít se Šalamounem popovídat, stačí jen pomyslet na to, o čem toužíš mluvit, soustředit se na to, najít si příjemný stav mysli, a hned budu u Tebe..."
V tu chvíli jsem nechala dědečka konečně odejít. Byl čas. Teď už vím, že o něj nikdy nepřijdu..
Jako každé ráno jsem šla na vlak. Denní rutina. Na nástupišti jsem najednou spatřila známou tvář. V prvním okamžiku se mi na moment zatmělo před očima a cítila jsem se jako v mrákotách. Na povrch se vyrojil obrovský smutek a slzy zaplavily moje oči. Jako by to bylo včera, co mi řekli, že dědeček umřel. Utekla jsem ze školy a nemohla přestat plakat. Nebyl to jenom otec mojí mamky. Byla to spřízněná duše, která vždy věděla, co ta moje dětská osobnost potřebuje. Už to bude snad 10 let. Přesně nevím. Nepočítám.
Po pár vteřinách mi došlo, že ten pán kterého vidím, není můj milovaný děda. Byl to jeho bratr. Několik let jsem ho neviděla a nemohla jsem uvěřit, jak moc se mu podobá.První myšlenka, která mě napadla byla, že se mu musím vyhnout - aby mě neviděl. Ihned jsem změnila názor. Nakonec mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Nesměle jsem okolo něj prošla a pozdravila. Nepoznal mě. Nastoupila jsem do vlaku a jako každý den jela do práce. Dneska to ale nebylo stejné. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mého dědu už nikdy neuvidím. Padl na mě obrovský smutek a bezmoc. Otevřela jsem knížku a začala číst...
"Ach Šalamoune!" vykřikla Sára a padla na kolena do sněhu. "To je hrůza! Podívej co ti to udělali!" Šalamoun umíral. "To nic není Sáro" řekl Šalamoun Sáře. "Ale Šalamoune, vždyť krvácíš. Podívej na tu krev všude kolem. " " Všechno je v pořádku. Všechno je vždycky v pořádku". Sára k němu přilezla po kolenou, jednou rukou mu podepřela záda a druhou mu uhlazovala peříčka pod bradou. Po Sářiných tvářích se kutálely slzy. "Sáro, nepleť si tuhle polámanou hromádku kostí a peří s tím, kdo Šalamoun doopravdy je. Tohle tělo je jen ohnisko pohledu, prostředek k tomu, abys viděla mnohem víc. Stejné je to i s tvým tělem, Sáro. Ty nejsi toto tělo, Sáro. Je to jen prostředek , který momentálně používáš a který tomu, kdo doopravdy jsi, umožňuje hrát si, růst a radovat se. Já neumírám, protože nic takového jako smrt neexistuje. Je sice pravda, že tohle tělo nebudu používat, ale ono už je stejně staré a celé ztuhlé. Ale Sáro, naše přátelství je věčné. To znamená, že kdykoli si budeš chtít se Šalamounem popovídat, stačí jen pomyslet na to, o čem toužíš mluvit, soustředit se na to, najít si příjemný stav mysli, a hned budu u Tebe..."
V tu chvíli jsem nechala dědečka konečně odejít. Byl čas. Teď už vím, že o něj nikdy nepřijdu..
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.