Zápisník jedné Radky

Tahle otázka vás bude jistě zajímat. I já sporťačka co už má chlapa jsem zvládla nabrat pěknou dávku kil. Celkem 18. Ano, je to tak. Nepřecpávala jsem se (když pominu chlebíčky s majonézou v prvním trimestru), nejedla jsem nesmysly (když pominu loupáky s kakaem v trimestru druhém) a přes to jsem nesbírala céčka jako Michal David, ale kila... V nemocnici jsem si odložila krásných 13 kilo . Tento výsledek jsem opravdu nečekala. Domů jsem tedy přišla s lehce nafouknutým břichem jako po hrnci čočky a pěti kily navrch. Nyní po téměř třech týdnech mám nahoře kila dvě a místo odulého břicha "skoroplacku". Diety nedržím. Moc to nejde, jelikož mám pořád chuť na sladké. A tak si ho dopřávám...ve zdravější formě (musím ale opomenout včerejší škubánky s mákem), ale neupejpám se.. Bez pohybu to nejde . S Aďousem chodíme denně až 8 kilometrů svižnou chůzí. Cestou necestou, polem nepolem. S naším puntíkovaným korábem to není problém. Je to teréňák jak se patří! Kromě chůze jsem pomalu

Adámek spí, Božského jsem odeslala za kultůůrou (na pivo), já čekám na kojení o deváté a těším se na zasloužené válení v kanafasu... Pořád mi to nedochází... To miminko, co leží vedle v pokoji je moje. Naše. Je to náš syn. Slovo "syn" najednou dostalo neuvěřitelný rozměr. Nikdy bych nevěřila, že být mámou je natolik naplňující. To vám žádná kariéra nedá. A kdo říká, že ano, neví co mluví... Můj malý princ, je opravdu princem. Jsou mu téměř tři týdny a už teď plyne čas tak moc rychle. Ohlédnu se přes rameno a zjistím, že v březnu budu s Božským 10 let. Neuvěřitelně krátkých 10 let. Jako by to bylo včera, kdy jsem spatřila na nádraží toho kluka s dolíčky. A teď spolu máme chlapečka. Máme spolu rodinu. Děkuju všem svatým, nebo kdo nade mnou bdí za to, že mi takový luxus ve formě štěstí dopřávají. Rodina je chrám, který se musí ctít, protože není víc. Není.

Pokusím se odhodit svůj sentiment v dál - i když to bude asi nad mé síly. Ráda bych vám představila našeho synka. Adama. Už jsme spolu dva a kus týdne, takže o sobě ledacos víme :-) Jaký otec, takový syn Kdyby ve mně nebivakoval přesně 38 týdnů, možná bych pochybovala že je můj (s nadsázkou). Pusinka, nos, bradička, pinďour = kopie Božského. Dokonce i vlásky, kterých má již teď na rozdávání má po něm. Půjde li to takhle dál, za tři měsíce má mikádo :-) Ano, hádáte správně. Vlásky nejsou blonďaté, nýbrž hodně tmavě hnědé. A co oči? Inu, zatím barvy uhle. Žádná nebeská modř.  Po otci zdědil i nehynoucí lásku k ženskému poprsí. Nemůže se od  nich odtrhnout. Hlazení ve vláskách, škrábání na zádech i v tom je celý "fotr" :-) A co má tedy po mamince? Neuvěřitelně dlouhé prsty na rukou a velké nohy :D Taky cit pro vztek a tvrdohlavost. A tím můj výčet prozatím končí...Doufám, že se v pozdějším věku podoba ukáže. Prozatím vypadá Adámek na půl jako Božský a Tomáš Holý (k t

Jsem doma v oslabení, doslova v menšině. Dva psi (muži), Adýs a Božský. Kdekdo by si mohl říci "chudák holka" (holka? jo, jsem holka s duší osmnáctky), ovšem já cítím jen samé výhody. Oni si mě všichni tak nějak hýčkají :-) Navíc Božský je dokonalý táta. Myslela jsem si to, ale skutečnost předčila očekávání... Slovo "milovat" mi začíná být málo.. To, co cítím k Adámkovi se nedá popsat. To je prostě absolutní láska. Bezpodmínečná, která nic neočekává. To, co cítím k Božskému, se změnilo ze zamilovanosti na něco mnohem víc. Nevím jak to nazvat, ale slovo "milovat" je málo... Dokonalý táta To,jak se s naším miminkem mazlí, jak si s ním povídá, jak ho uspává, jak ho s vtipem sobě vlastním přebaluje mu dává statut Supertáty. A věřte mi, že ani trošku nepřeháním. Oči mu září štěstím a dme se pýchou. Sakra, to nestačí, že je božský, on musí být až tak dokonalý? :-)

To, že jsem plakala, když jsem poprvé spatřila Adámka, je jasná věc. Nejen, že se mi zdál naprosto dokonalý, on totiž dokonalý byl. To, že pláču teď kdykoliv se na mě usměje, nebo mi počůrá omylem hlavu je možná na pováženou...:-) Moje láska k Božskému je snad stonásobně větší... Myslela jsem si, že to, co k němu cítím, je mé maximum. Omyl. Dokážu mnohem víc. Vidím ho úplně jinýma očima. Je to úžasný táta, který se se svým synem mazlí každou volnou sekundu. A když neobjímá jeho, líbá mě. Kdykoliv jde okolo mně, věnuje mi zamilovaný pohled, něžné pohlazení nebo pusu do vlasů...Mohla bych se na něj pořád dívat...no jo, je to prostě "ON"! Adámka bych nevyměnila za žádnou holčičku na světě.. Jak už jsem kdysi psala, když jsem zjistila, že jsem těhotná, nejprve jsem chtěla holčičku. A teď? Mám toho nejbáječnějšího kluka pod sluncem. Nechápu, že jsem bez něj mohla kdy existovat. A víte co je naprosto nejvíc? Že je náš chlapeček z té největší lásky...z té pravé..

Ano, 8.2.2016 v 14:34 nás poctil svým příchodem naprosto dokonalý chlapík, Adam. Nikdy bych nevěřila, jak krásné to může být. Jasně, člověk čeká nějaké návaly euforie, které mu každá zkušená matka popisuje, ale když to zažijete na vlastní kůži, je to úplně jiná písnička.Ta bezmezná láska, kterou dáváte a dostáváte v koňských dávkách je nepopsatelná. Moje Rada zní, MĚJTE DĚTI!!! "Porod" byla hračka Ano, slovo POROD píšu v uvozovkách, protože jsem nezažila onen klasický hekací vypuzovací akt. Jelikož byl Adámek hlavičkou nahoru, čekal mě plánovaný císařský řez. Věděla jsem tedy, že v pondělí 8.2.2016 budu máma. Ráno jsem si zabalila kuférek, učesala vlas a bez užití make- upu vyrazila po boku pana Božského smě porodnice. Klidný nebyl ani on, ani já. Jelikož jsem nevěděla co mě čeká a nemine, v hlavě se mi rodily různorodé myšlenky.. Když jsme dorazili z bodu A do bodu B věděli jsme, že nás čeká nový život. Ráno jsem absolvovala různá vyšetření při kterých byl vždy př

Kudy tudy? Nejlépe od začátku. Jenže kdy to začalo? Přesně nevím, ale domnívám se, že na hodině tělocviku, kdy jsem byla nucena Mgr. Milošem Svítilem, který nosil trenky s Batmanem, štěpit tuky v posilovně... Nesnášela jsem to.. Já jsem si vlastně hodně dlouho myslela, že pohyb obecně je první stupeň trestu, za kterým následuje odsouzení do žaláře nepodmíněně. Zmíněný tělocvik na střední škole ve mně toto přesvědčení jen a jen utvrzoval. I přes to, že jsme byly ve skrze holčičí třída, Miloš nás nutil hrát různé chlapecké hry jako florbal, fotbal či basket. Pokud se nám to nelíbilo, přeměřil naše tělesné proporce, prohlásil nás za obézy a odeslal na rotoped... Pak nastal zlom.. Po maturitě, po ukončení Milošovi nadvlády, jsem se rozhodla, že to s tím pohybem ještě zkusím. Bylo to z důsledku objevení madel lásky, na které jsem byla upozorněna jednou krávou (že jí tak musím nazvat) na nádraží (bývalá přítelkyně Božského) :D.  Ovšem dnes jí mohu poděkovat, jelikož jsem nalez

Po dnešní probdělé noci jsem už vskutku na hraně vytočenosti. Adámek si lebedí v dutině břišní a jestli to takhle půjde dál, asi ho budu muset vykouřit ven.. To mám za to, že jsem si přes den dala šlofíka, který trval asi tři hodiny. V noci jsem pak přemýšlela nad nesmrtelností brouka a spala hodinu a půl. Neustále jsem se převalovala a Božský mě vytáčel k nepříčetnosti. Neustále na mou půlku strkal kolena a zavíral okno. Jelikož nespím u uličky, ale u zdi, byla jsem nucena po jeho zásahu vždy "vstát", okno otevřít a opět se nasoukat do kanafasu, kde byly zase ty jeho nohy! Ráno, když jsem se spatřila z boku v zrcadle jsem se chopila krejčovského metru a přeměřila své dokonalé proporce. Prsa - dříve 86, dnes 96. Jsem asi Pamela.  Pas - dříve vosí, dnes jako pučmelounek. Břicho - z počátku těhotenství 79, nyní krásných 100! Boky s dávnou minulostí 93, dnes dosahují taktéž požehnané stovky! Na váhu nelezu. Vyhodila jsem z ní baterky.. Snad to již brzy bouchne!

Zbývá nám asi 14 dní do startu. Odhadem. Ty termíny porodu, jsou jak je známo, velmi orientační. Každopádně já se cítím jako bych měla každým okamžikem explodovat... Jak asi bude vypadat? Komu bude podobný? Bude mít moje oči a jeho pusu? Těší se na nás tak, jako my na něj? Bojí se stejně jako my? To jsou otázky, které nedají mé hlavě spát. Doslova. Soustředění jde mimo mně. Až do teď to byla jen teorie. Za okamžik začne praxe.. Těhotenství trvá nějaký ten čas. Vlastně docela dost času na to, aby si člověk uvědomil, co se s ním děje. U mně se tak nestalo. Nedochází mi, co všechno se změní. Asi ze mně bude dospělák. Ale jak říká Malý princ "nevadí dospět, ale zapomenout..." Ano, vlní se mi břicho, bolí mě žebra, vím, že je uvnitř nový život. Jen pořád nechápu, jak je to možné? Jasně, sex -) spermie -) vejce -) dítě. To by bylo. Tomu rozumím. Nepřestanu ale přemýšlet nad tím, jak se ten zázrak vlastně stal...ale jak říká Božsky..."na kuchyňské lince" :-)) Asi mě