Zápisník jedné Radky

Asi to tak má v určité míře každá žena (vlastně asi i chlap). Prostě klasický nedostatek sebevědomí. Já tím trpím, ač se to možná nezdá, v docela hojné míře - každopádně na tom pracuji! Každé ráno když se vidím v zrcadle tedy trošku znejistím, ale pak si řeknu "jo Sezimo, mohl jsi dopadnou hůř!" (obzvlášť když vím, co prošlo výběrovým řízením, řekněme, přede mnou). Nechci se rouhat, vím, že když si vezmu dobře padnoucí džíny, Zarůžolím tvář, ztaftuju vlasy a nařasenkuju oko, jsem celkem kus.  Když to ale nepoužiji, vypadám jako germánský jinoch či jako Piškula (a to prosím pěkně i v oblasti hrudníku). Někde mi bylo dáno více (smysl pro humor) a jinde méně (prsa). Obecně toho bylo spíše méně řekla bych. Až do nedávna jsem měla křivá zubiska. To jsem vypadala, jako když chci zakousnout králíka prosím pěkně. Nasadila jsem tedy dráty, rok lovila špenát ve svém úsměvu a výsledek je super. Už se zase mohu smát  - i ty můj smíšku (viz Corega) :D. Křivá záda. Jako Polednice. Jó

Myslím si, že když máte děti, které samozřejmě bezmezně milujete (pokud ne, jste vemena), je obrovsky důležité trávit čas jen s partnerem. Aby se z vás nestali incestní sourozenci, popřípadě rozmrzelí spolubydlící.. A o to se opravdu snažíme 1x týdně. Našeho Šťastného Buddhu si berou moji rodiče (i na noc). Většinou sobota, popřípadě pátek. Praktikujeme to od té doby co nekojím, tedy od Adámkova 7. měsíce. Zprvu jsem byla prudce hysterická a psala mámě jednu sms za druhou, takže intimčo s velkým Božským odešlo do věčných lovišť. Když jsem ovšem zjistila, že je Áda víc než v pohodě, spí jim 12 hodin v kuse, rozhodla jsem se, že přestanu býti labilní... A tak chodíme jedenkrát v týdnu s Ondrou na večeře, snídaně, do kina apod. Je to super! Zase si připadám, jako když randím s tím dolíčkatým klukem. Chci pro něj být hezká a tak nahodím fasádu a z vyblitého leča je najednou holka, na kterou se dá trošku dívat :D Prsa si s sebou neberu, neb je nemám. I když dnes humorný Ondatra pronesl,

Přišlo mi pár zpráv, kde se zajímáte o to co přes den dělám. Tož mohla bych říct "co je vám do toho", ale jelikož píšu blog, tak je jasné, že vám to mile ráda sdělím :-) Zprvu bych ráda podotkla, že jsem na dovolené , takže bych jako nemusela dělat nic :-) A to že je to s mini Božským opravdu dovolená! Je to takový sultán Solimán, vládce náš, slunce naše jasné. A pokud mu dám něco do hubice (jídlo, ne pěstí) je vždy šťasten. Nuže, tím vším chci říci, že toho stíhám docela dost. Každý náš den je jiný, ale pokusím se to kol okol shrnout: Okolo 5h se Adamit budí a zahuláká si z postýlky transport (otce) k nám do ložnice. Inu Ondra rozlepí bulvici, nastartuje pohon a cválá pro Didiho. Položí ho do postele mezi nás a spíme zvesela ještě tak do 7. Když ho ukecám, je možná i půl 8 - déle ne, to už mě pak šikanuje. Takže něco mezi 7:00 - 7:30 se hrabeme s Ádou z kutlochu. On jde na nočník, zapnu mu Dádu Patrasovou, dám do ruky zubní kartáček (jeho nej hračka a má Curaprox ve

Omlouvám se za vánoční útlum. Ale jak jsem již říkala, my vánoční lidé si užíváme svátky z plna hrdla, tudíž jsem nechtěla brejlit do počítače (občasné jsetí fejsbuku se nepo). Jaké byly naše první Vánoce ve třech? Hektické, ale skvělé! Náš malý knedlíček Áda chodí spát se slepicema, v 18 h. Marné snahy o odklad dítěte do peřin na půl 8 byly vetovány, jelikož pokud není přesně ve svůj čas v kutlochu, v 18:03 usíná na zemi. Tudíž měl vánoční ráno, aby z toho něco měl. Ovšem spíše než li dary veledary ho zajímalo rozmanité cukroví na stole. Takže, balící papír jsem trhala v nadšeném oparu já, Adidi řval, jelikož mu Ondra odebral dva kusy lineckého z úst. Jako závdavek dostal kůrku staré šumavy. Jakožto zlatý hřeb štědrovečerního rána jsem na "zlatém podnose" přinesla houpací berušku, do které kopl a šel si k lednici pro čokoládové pralinky (ty samozřejmě nedostal).  Beruchu vzal na milost až na Boží hod. Po našem hodobóžovém obdarovávání jsme se jali snídat. Cukroví,