Být matkou je někdy opravdu náročné. A teď nemyslím psychicky, v čekárně u Chocholouška jsem ve svých myšlenkách dost často, ale fyzicky.
Hojně se vyzdvihují takové ty všeobecně známé věci, jakože děti řvou, což vás vyčerpává, že kníkají, což je snad ještě horší, že odmlouvají, hulákají a tak dále, a tak dále. No, ale druhá stránka věci je, že ty děti také něco váží. A že ne vždy je vše podle vašich plánů.
Například my, bydlíme ve třetím patérku bez výtahu. To, by mi samo o sobě až tak nevadilo, ovšem nesmělo by se poměrně často stávat, že sem vynáším různé věci, včetně dětí (občas i chotě když požije příliš alkoholu).
Matky prostě musejí mít bicáky. Jinak to nejde.
Dnes jsme byli od rána venku a když už se chystáme domů, na kolonádě mi Adam usnul. Za chůze. Spadl. Nejdřív jsem ho napomenula ať nedělá kraviny a jde, ale když jsem zjistila, že natvrdo spí, dostavily se smíšené pocity. Zaprvé pobavení, které rychle přešlo, jelikož mi bleskurychle došlo, že to nebohé dítě musím nějak dopravit domů. Až na Žižkov k poli!!!
Želbohu Albert taktéž spal (naštěstí v kočárku), takže jsem je nemohla vyměnit. No, zvedla jsem tedy Adamita z asfaltu, hodila ho do náruče a vykročila. Za podchodem jsem se chtěla buď rozbrečet, nebo zabít, popřípadě Adámka darovat prvnímu kolemjdoucímu. Ani jedno jsem neudělala. Doploužila jsem se celá zpocená domů. Pot mi stékal až mezi polovice.
Nutno podotknout, že mě míjelo vskutku hodně "ochotných" lidí. Ani jeden se nenabídl, že by mi třeba vzal kočárek.
No nic. Před bytovkou jsem si uvědomila, že musím až nahoru, do věže. Odpočívala jsem každičké mezipatro a modlila se o přežití. A pak? Nešly mi otevřít ty zasraný dveře! No jo, já vím, musíte se na ty dveře navalit, přitlačit a otočit klíčem. Ale copak to šlo? No nešlo. Odložila jsem tedy spícího Adama na podlahu (jinak to nebylo možné) a otevřela byt. "Odhodila" jsem ho do postele a chvátala pro řvoucího Alberta dolů ke vchodu. Ano, zapomněla sjem zmínit, že posledních 300 m řval jak kráva.
Hojně se vyzdvihují takové ty všeobecně známé věci, jakože děti řvou, což vás vyčerpává, že kníkají, což je snad ještě horší, že odmlouvají, hulákají a tak dále, a tak dále. No, ale druhá stránka věci je, že ty děti také něco váží. A že ne vždy je vše podle vašich plánů.
Například my, bydlíme ve třetím patérku bez výtahu. To, by mi samo o sobě až tak nevadilo, ovšem nesmělo by se poměrně často stávat, že sem vynáším různé věci, včetně dětí (občas i chotě když požije příliš alkoholu).
Matky prostě musejí mít bicáky. Jinak to nejde.
Dnes jsme byli od rána venku a když už se chystáme domů, na kolonádě mi Adam usnul. Za chůze. Spadl. Nejdřív jsem ho napomenula ať nedělá kraviny a jde, ale když jsem zjistila, že natvrdo spí, dostavily se smíšené pocity. Zaprvé pobavení, které rychle přešlo, jelikož mi bleskurychle došlo, že to nebohé dítě musím nějak dopravit domů. Až na Žižkov k poli!!!
Želbohu Albert taktéž spal (naštěstí v kočárku), takže jsem je nemohla vyměnit. No, zvedla jsem tedy Adamita z asfaltu, hodila ho do náruče a vykročila. Za podchodem jsem se chtěla buď rozbrečet, nebo zabít, popřípadě Adámka darovat prvnímu kolemjdoucímu. Ani jedno jsem neudělala. Doploužila jsem se celá zpocená domů. Pot mi stékal až mezi polovice.
Nutno podotknout, že mě míjelo vskutku hodně "ochotných" lidí. Ani jeden se nenabídl, že by mi třeba vzal kočárek.
No nic. Před bytovkou jsem si uvědomila, že musím až nahoru, do věže. Odpočívala jsem každičké mezipatro a modlila se o přežití. A pak? Nešly mi otevřít ty zasraný dveře! No jo, já vím, musíte se na ty dveře navalit, přitlačit a otočit klíčem. Ale copak to šlo? No nešlo. Odložila jsem tedy spícího Adama na podlahu (jinak to nebylo možné) a otevřela byt. "Odhodila" jsem ho do postele a chvátala pro řvoucího Alberta dolů ke vchodu. Ano, zapomněla sjem zmínit, že posledních 300 m řval jak kráva.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.