Možná vám přijde divný, že o tom promluvím takto veřejně, ale myslím si, že zdaleka nejsem jediná. Pro někoho je to tabu, ale pro mně asi naprosto přirozený jev a vývoj.
Když se narodil Adámek, byla jsem šťastná. Opravdu moc. Ale že bych pocítila popisovaný výbuch nekonečné lásky, to se nestalo. Až jsem si to vyčítala a pátrala, co je jinak, proč jsem špatná máma. Ale postupem času, jak rostl, poznával svět a reagoval na veškeré podněty okolo, moje láska rostla. Stoupala neskutečným tempem. A teď, v jeho 2,5 letech si neumím představit, že by to šlo ještě do větších obrátek. Je můj pravý. Ten pravý muž, který mi vstoupil do života a teď už vím, že ho nikdy nepřestanu milovat. I když bude třeba gay :-)
A potom jsem po víru vášně otěhotněla podruhé. Měla jsem velkou radost. Těhotenství jsem neměla čas vnímat, protože když jsem počůrala test, bylo Adámkovi krásných 10 měsíců. Čas plynul, buben rostl a porod se blížil. Víc a víc jsem přemýšlela nad tím, jestli to miminko dokážu mít ráda tak moc, jako Adámka. Fakt jsem se toho bála.
Hodina "HÁ" se nachýlila. Bertík byl tady. Dali mi do ruky miminko, které mi vyrvali z břicha. Porod byl na hraně a já jsem necítila nic. Zkrátka nic. Ba ne, cítila jsem vděk. Byla jsem pyšná na nás na oba, že jsme to zvládli a jsme spolu. A věděla jsem, že ten krásnej chlapeček je můj. Jen jsem plakala po Adámkovi.
Najednou byly Albimu dva, tři, čtyři měsíce a já jsem pořád bojovala s pocitem, že Ady zkrátka vede. Nesnášela jsem se za to. Možná ten porod? Ta bezmoc?
A teď? Teď je mu skoro 10 měsíců a já vím, že on je můj dar z nebes. Tak moc ho miluju! Neskutečně. Už si neumím ani ve snu představit, že by byl Adámek nad ním. Je tady rovná se. I on je můj pravý a jediný.
Bertík je anděl. A to nepřeháním. Dává mi takové množství lásky, že se mi z toho motá hlava. Nedělá téměř nic jiného, než že se směje a chce nás všechny objímat. Je to moje blonďatá láska, která když na mě upře ty svoje obří, modrý oči, snesla bych mu modrý z nebe. A taky že snesu. Oběma. Všem třem.
Když se narodil Adámek, byla jsem šťastná. Opravdu moc. Ale že bych pocítila popisovaný výbuch nekonečné lásky, to se nestalo. Až jsem si to vyčítala a pátrala, co je jinak, proč jsem špatná máma. Ale postupem času, jak rostl, poznával svět a reagoval na veškeré podněty okolo, moje láska rostla. Stoupala neskutečným tempem. A teď, v jeho 2,5 letech si neumím představit, že by to šlo ještě do větších obrátek. Je můj pravý. Ten pravý muž, který mi vstoupil do života a teď už vím, že ho nikdy nepřestanu milovat. I když bude třeba gay :-)
A potom jsem po víru vášně otěhotněla podruhé. Měla jsem velkou radost. Těhotenství jsem neměla čas vnímat, protože když jsem počůrala test, bylo Adámkovi krásných 10 měsíců. Čas plynul, buben rostl a porod se blížil. Víc a víc jsem přemýšlela nad tím, jestli to miminko dokážu mít ráda tak moc, jako Adámka. Fakt jsem se toho bála.
Hodina "HÁ" se nachýlila. Bertík byl tady. Dali mi do ruky miminko, které mi vyrvali z břicha. Porod byl na hraně a já jsem necítila nic. Zkrátka nic. Ba ne, cítila jsem vděk. Byla jsem pyšná na nás na oba, že jsme to zvládli a jsme spolu. A věděla jsem, že ten krásnej chlapeček je můj. Jen jsem plakala po Adámkovi.
Najednou byly Albimu dva, tři, čtyři měsíce a já jsem pořád bojovala s pocitem, že Ady zkrátka vede. Nesnášela jsem se za to. Možná ten porod? Ta bezmoc?
A teď? Teď je mu skoro 10 měsíců a já vím, že on je můj dar z nebes. Tak moc ho miluju! Neskutečně. Už si neumím ani ve snu představit, že by byl Adámek nad ním. Je tady rovná se. I on je můj pravý a jediný.
Bertík je anděl. A to nepřeháním. Dává mi takové množství lásky, že se mi z toho motá hlava. Nedělá téměř nic jiného, než že se směje a chce nás všechny objímat. Je to moje blonďatá láska, která když na mě upře ty svoje obří, modrý oči, snesla bych mu modrý z nebe. A taky že snesu. Oběma. Všem třem.
Pro mě the best článek. Opravdivej, pravdivej, skutečnej. Díky za něj!
OdpovědětVymazat