Napadlo mě, že bych mohla zkusit sepsat pár slov o sebevědomí. Já si totiž myslím, že tohle téma je docela na místě. Zkuste si chvilku v mysli přemítat, jak zdání často klame..
Na ulici potkáte krásnou holku. Ve vašich očích krásnou. Říkáte si něco jako "kdybych vypadala jako ona, byla bych naprosto spokojená". Ta holka má skvělou postavu, zdravé a husté vlasy, bezchybnou pleť a je k vzteku charismatická. No jo, ale pak se třeba zcela "náhodou" s touhle slečnou potkáte a prohodíte pár slov. Zdá se vám sympatická, najdete společnou řeč. Zajdete na kafe, na víno. Ve vašich očích je pořád tak krásná....Ale ona najednou zmíní, jak o sobě pochybuje. Řekne, jak ona sama sebe vidí v zrcadle. "Mám celulitidu na zadku, vykojený prsa, unavenou pleť a potřebuju rovnátka". Vy to ale nevidíte. Nechápete, jak zrovna ona, může sama sebe takhle vidět...
No a o tom to všechno je. Okolí nás přece může vnímat krásné. Nezáleží na tom, jestli máme nebo nemáme celulitidu, protože její absence nám štěstí nepřinese. Nejdůležitější je, se ve svém těle cítit dobře. A k tomu vede většinou hodně dlouhá cesta. Nikdo vám s tím nepomůže. Je to velká dřina a odmakat to musíte jen vy.
Někdy prostě žijeme v šílený bublině. Já jsem si roky myslela, že když budu vážit 59 kilo, budu nejšťastnější. Když jsem po prvním porodu vážila 55 kilo, žádné horoucí štěstí se nekonalo. Hrudník jsem měla plný dost viditelných kostí a krom menší velikosti kalhot jsem nezaznamenala žádné osvícení. Není to o kilech, je to o pocitu. Teď mám 62 kilo, a cítím se lépe než kdykoli předtím. Je důležité najít rovnováhu.
Ale sebevědomí je hodně komplexní záležitost. Zahrnuje vlastně celé naše "já". Od slupky až po jádro. Víte co pomáhá mě? Dávat si cíle. Plnit si cíle. Chválit se a být na sebe pyšná.
Zjistila jsem, že když se líbím sama sobě, líbím se i okolí. Když se jen tepu a kárám, všem lezu na nervy a nikdo si mě ani nevšimne.
Odjakživa jsem měla hodně malé sebevědomí. Nepřipadala jsem si dost hezká, dost chytrá a dost bůhví co ještě! Teď to mám jinak. Co se mi nelíbilo, to jsem změnila. Každé ráno si stoupnu před zrcadlo a pochválím se. Změnila jsem strategii. Říkám si, co mám na sobě ráda a ne, co se mi nelíbí. Když mi někdo vysekne poklonu, umím ji přijmout a nezpochybňuju ji.
Takže co si o sobě myslíme my, tak přesně tak působíme na okolí.
Na ulici potkáte krásnou holku. Ve vašich očích krásnou. Říkáte si něco jako "kdybych vypadala jako ona, byla bych naprosto spokojená". Ta holka má skvělou postavu, zdravé a husté vlasy, bezchybnou pleť a je k vzteku charismatická. No jo, ale pak se třeba zcela "náhodou" s touhle slečnou potkáte a prohodíte pár slov. Zdá se vám sympatická, najdete společnou řeč. Zajdete na kafe, na víno. Ve vašich očích je pořád tak krásná....Ale ona najednou zmíní, jak o sobě pochybuje. Řekne, jak ona sama sebe vidí v zrcadle. "Mám celulitidu na zadku, vykojený prsa, unavenou pleť a potřebuju rovnátka". Vy to ale nevidíte. Nechápete, jak zrovna ona, může sama sebe takhle vidět...
No a o tom to všechno je. Okolí nás přece může vnímat krásné. Nezáleží na tom, jestli máme nebo nemáme celulitidu, protože její absence nám štěstí nepřinese. Nejdůležitější je, se ve svém těle cítit dobře. A k tomu vede většinou hodně dlouhá cesta. Nikdo vám s tím nepomůže. Je to velká dřina a odmakat to musíte jen vy.
Někdy prostě žijeme v šílený bublině. Já jsem si roky myslela, že když budu vážit 59 kilo, budu nejšťastnější. Když jsem po prvním porodu vážila 55 kilo, žádné horoucí štěstí se nekonalo. Hrudník jsem měla plný dost viditelných kostí a krom menší velikosti kalhot jsem nezaznamenala žádné osvícení. Není to o kilech, je to o pocitu. Teď mám 62 kilo, a cítím se lépe než kdykoli předtím. Je důležité najít rovnováhu.
Ale sebevědomí je hodně komplexní záležitost. Zahrnuje vlastně celé naše "já". Od slupky až po jádro. Víte co pomáhá mě? Dávat si cíle. Plnit si cíle. Chválit se a být na sebe pyšná.
Zjistila jsem, že když se líbím sama sobě, líbím se i okolí. Když se jen tepu a kárám, všem lezu na nervy a nikdo si mě ani nevšimne.
Odjakživa jsem měla hodně malé sebevědomí. Nepřipadala jsem si dost hezká, dost chytrá a dost bůhví co ještě! Teď to mám jinak. Co se mi nelíbilo, to jsem změnila. Každé ráno si stoupnu před zrcadlo a pochválím se. Změnila jsem strategii. Říkám si, co mám na sobě ráda a ne, co se mi nelíbí. Když mi někdo vysekne poklonu, umím ji přijmout a nezpochybňuju ji.
Takže co si o sobě myslíme my, tak přesně tak působíme na okolí.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.