Zápisník jedné Radky

Opravdu reálně si myslím, že si hodně lidí myslí, že přeháním a mlžím. Že si přidávám a nemluvím pravdu, když říkám, že můj vztah s Ondrou je osudový a naprosto láskyplný. Ale víte co? On fakt je. Takových lidí, chlapů, jako je ten můj chodí po světě sakra málo. Jsem každý den vděčná za pohled do jeho očí, za jeho škádlení a hašteření, za jeho úsměv s dolíčky a i to, jak se postupně nafukuje, když ho něčím naštvu. Ondra mě zná líp, než se znám já sama. On přesně ví co se odehrává, když hystericky pláču, jak reaguju, když mi někdo ublíží, jak se cítím raněná, když mi někdo křivdí, jak jsem impulzivní a svéhlavá minimálně jednou za den. On ví, kdy mě vyslechnout, kdy nemluvit, kdy si dělat srandičky a kdy mi nechat prostor. Už tenkrát, před 13lety, když jsem ho poprvé viděla, bylo mi jasné, že tohle nemůže skončit jinak, než životní láskou. Ondra je můj nejlepší kamarád, jsem před ním doslova nahá. Nic netajím, nic neskrývám, jen jsem. A i když náš vztah prodělal opravdu těžké

Čím dál tím víc si uvědomuju, že je sakra důležitý být manželkou. A nejen papírově. Zkrátka parťačkou, partnerkou, holkou na blbosti a i holkou do postele. Co si budeme povídat, jakmile se na scéně objeví nejrychlejší spermie, my ženy často začneme blbnout. A může to mít různé stupně. Začíná to tak, že pomalu, ale jistě, tak nějak přirozeně sklouzáváme k bio věcem (i já) - což je super, neskončí li to tak, že jsou z nás "bio lesany". Krajkové prádlo vyměníme za pohodlné bambusové a večerní orgie za hlasité chrápání s přeleženou rukou a slinou v pravém koutku úst :D Vlasy si nemyjeme každý den (někdy ani týden), používáme nadměrné množství suchého šamponu, na poličce leží vyschlá řasenka a mluvíme v množném čísle. Jakmile se radši začneme dívat na Ordinaci v bůhvijaké zahradě, spíme ve vytahaných teplákách a začne nás "bolet hlava", asi je něco špatně... Nechci tím říct, že být mámou je málo. Být mámou je nejvíc. Je to dar a bezmezné štěstí. Ale být ve šťastn

A je mi 30. Možná by někoho mohlo napadnout, že kráčím vstříc věčnosti, ale opak je pravdou :D Cítím se lépe než v osmnácti a mám chuť si plnit sny! Jsem rak - dva kroky dopředu, dva zpět. Ale s příchodem "třicítky", jako by mě něco nakoplo a já jdu s hlavou vztyčenou jen kupředu. Nebojím se přijímat komplimenty a usměju se sama na sebe v zrcadle. Už znám svou cenu, cením si svého okruhu několika málo přátel, den ode dne víc a víc miluju svého muže (a užívám si svého majetnického práva, když na něj čučí cizí ženy :D) a snažím se být méně hysterická, když se mi Bertík zakousne do lokte a Adámek mi řekne, že vypadám jako stará kráva :D Možná je třicítka zlom , ale pro mě každopádně pozitivní. Necítím se stará, ošklivá nebo ztrouchnivělá :D Miluju svoje vrásky kolem očí, protože jsou od smíchu. Rovnátka ze mě dělají mladici, čímž jsem si jistá, protože po mě v Lidlu při každé koupi piva pro Ondru, vyžadují doklad :D Sport mě udržuje v kondici, ale hlavně v psychické pohodě.

Co si o nás myslí "ti druzí" - to je zkrátka dogma (ano, je), které nám často nedá spát. Co bychom měli, co naopak ne, jestli si tu sukni vzít? Není až moc krátká? Není ta rtěnka moc rtěnkovatá? Neřekla jsem ten názor moc nahlas? Řekla jsem tu příhodu přesně tak, jak byla? Neupravila jsem si odstín fialové barvy na tričku co měla ta paní? Sakra, co si o mě řekne Máňa, odsoudí mě? Hele, tak se na to pojďme hromadně vysrat (klidně i doslova). Nosme co se nám líbí, líbejme se s kým chceme, dejme si kafe když máme chuť, ochutnejme sýr i když jsme duší vegetarián, styďte se, když se necítíte ve své kůži a nebo zařvěte nahlas na ulici, když si ukopnete palec. Ať si Máňa a Váňa políbí zadnici. Nikomu není nic do toho, jestli to tričko bylo opravdu tak sytě fialové, i kdyby bylo modré. Nikdo nemá právo vás soudit. Ani máma, ani táta. Prosím vás, dělejme si všichni co chceme. Nepřiživujme se na ostatních. Neničme si karmu. Prodlužujme si život. Nešvitořte za zády. Pokud nejste s