My dva a jedno velké klišé

Opravdu reálně si myslím, že si hodně lidí myslí, že přeháním a mlžím. Že si přidávám a nemluvím pravdu, když říkám, že můj vztah s Ondrou je osudový a naprosto láskyplný.

Ale víte co? On fakt je. Takových lidí, chlapů, jako je ten můj chodí po světě sakra málo. Jsem každý den vděčná za pohled do jeho očí, za jeho škádlení a hašteření, za jeho úsměv s dolíčky a i to, jak se postupně nafukuje, když ho něčím naštvu.

Ondra mě zná líp, než se znám já sama. On přesně ví co se odehrává, když hystericky pláču, jak reaguju, když mi někdo ublíží, jak se cítím raněná, když mi někdo křivdí, jak jsem impulzivní a svéhlavá minimálně jednou za den. On ví, kdy mě vyslechnout, kdy nemluvit, kdy si dělat srandičky a kdy mi nechat prostor.

Už tenkrát, před 13lety, když jsem ho poprvé viděla, bylo mi jasné, že tohle nemůže skončit jinak, než životní láskou.

Ondra je můj nejlepší kamarád, jsem před ním doslova nahá. Nic netajím, nic neskrývám, jen jsem.

A i když náš vztah prodělal opravdu těžké zkoušky, my jsme to ustáli. A ustáli jsme to až tak, že se pořád opravdově milujeme. Jak se to pozná? Jednoduše, protože stačí jeden pohled a ten prozradí všechno.

Můžete si myslet že přeháním, mlžím nebo třeba lžu. Ale mě je to vlastně u prdele. Já miluju, žiju a jsem. Miluj, žij a buď i ty.

A protože mám hodně melancholickou náladu, tady je naše svatební řeč:

Bylo jednou jedno nádraží. Ale nebylo to obyčejné nádraží. Bylo začarované. Nežila tam baba Jaga, ani zavřené děti v chlívku.  Potkali se zde dva dobří lidé. Vy dva. Sedmnáctiletá dívka s hlavou v oblacích, která chtěla spasit svět.  O 3 roky starší kluk, kterého jakmile spatřila tak věděla, že vidí lásku, která přijde jen jednou za život.  Zní to jako text nějakého hloupého amerického hitu, ale v tom klišé je najednou hluboká pravda.

Budete se určitě smát, ale ti dva na sobě milují zdánlivé hlouposti. Radka se nikdy nepřestane smát téměř obřadnému způsobu, jakým myje Ondra nádobí, těm večerním chvilkám u televize, kdy pracují jeho oči na úsporný režim nebo jeho úsměv, který mu vytvoří na tváři ty dokonalé dolíčky. Jeho laskavost a dobré srdce, které dávají dohromady neuvěřitelně hodného člověka. Směšné, že?

 A co on? Říká, že není nad okamžiky, kdy dostává Radka nezadržitelné záchvaty smíchu při kterých ani sama neví, proč a čemu se směje. To, jak ho podporuje, rozmazluje a zároveň ho vrací zpátky na zem. Okamžiky, kdy mu víská ve vlasech a on se může na moment cítit zase jako malý kluk. Nepřestane ho udivovat její tvrdohlavost, zarputilost a přesvědčení ve všem co dělá. To, jak si stojí za svým i když ví, že nemá pravdu. Cílevědomost, díky které dokáže všechno, co si přeje…

Láska nepotřebuje hmatatelnou pojistku jako důkaz, že se ti dva nikdy neopustí. Potřebuje důvěru, toleranci, starost a odhodlání to nevzdat. A to, i když přijdou okamžiky, které vás vyvedou z rovnováhy. Budete přemýšlet nad tím, jestli má smysl jít dál. Ale věřte, že vždycky má cenu jít dál. Porouchané věci se nemají při prvním neúspěchu ihned odkládat a vyměnit. Je důležité je opravit. 

Milujte se vroucně. I když je „vroucně“ možná trapné knižní slovo, je těžké najít výstižnější.

Prožívejte každou minutu svého života na plno. Hádejte se z plna hrdla, řvěte na sebe, plačte.  Usmiřujte se s nezkrotitelnou vášní a pokorou. Líbejte se každý den, kdykoliv a kdekoliv se vám zachce.  Ať už třeba na tom začarovaném nádraží nebo doma při vaření večeře. Objevujte na sobě nové detaily, výrazy a maličkosti, které vás nikdy nepřestanou překvapovat a bavit. Obdivujte se, chvalte jeden druhého a nikdy nezapomeňte na to, jakou velkou láskou to všechno začalo.

A potom, až se někdy ohlédnete za sebe, vězte, že jste to právě vy dva. Ondra a Radka. Nezapomeňte nikdy na to, co na sobě máte rádi a připomínejte si to. Nevynechávejte ale ani to, co vás na sobě vzájemně rozčiluje, protože i to je důležité pro správně fungující vztah. Důležité je usmiřování, ne hádky. A tak, kdyby nebylo těch malých rozepří, nedošlo by ani na tolik krásné usmiřování…¨Jste spolu deset let. To není málo, že? Okolí se snad může divit, jak to děláte, že je váš vztah pořád tak láskyplný jako na začátku. Jak to že na sebe házíte ty roztomile šibalské úsměvy, jak to, že se pořád smějete svým vtipům, jak to, že vás stále baví to neutuchající hašteření a kočování se? Odpověď je jednodušší než by se dalo čekat. Je to nekonečná práce a úsilí. Nic nevznikne samo. I rostlinka, která později vyroste ve statný strom potřebuje péči. A tak je snad více než zjevné, že vy dva o svůj pomyslný strom pečujete s láskou a něhou sobě vlastní. Prosím pokračujte a nikdy to nevzdávejte. Stačí jen vůle a pokora. Nezapomeňte…

•